Zamyšlení nad vývojem imperativů a práva v pohřebnictví v České republice, část první
Pohřebiště (hřbitovy) a pohřební rituály jsou svědectvím, která podávají poznání o minulých civilizacích; kdy narození a umírání – stejně jako dnes- byla a jsou dvě zásadní a zcela výjimečné stránky života. Vědomí konce lidského života a smrti je velmi úzce spojeno s individualizací každého člověka.
Každá náboženská společnost v minulosti přizpůsobovala pohřební rituály a pohřbívání svým představám a interpretacím své víry, a to včetně morálního a etického imperativu (srov. Gn 49:29; Gn 50:25; Kaz 6:3, Tob 1:15 – 18/ či Zakabonil se (80:21); Já sín (36:51); Byzantinci (30:19); Pouť (22:7)).
S rozšířením a aplikací víry a náboženství se i pohřbívání a hřbitovům dostávalo dalších pravidel, která byla determinována zejména povinnostmi a právy (např. na právo možnosti vybrat si vlastní hrobové místo: „Poblíž místa jeho ukřižování byla zahrada a v té zahradě nový hrob, v němž ještě nebyl nikdo pochován“ (Jan 19:41)).
Kolem roku 300 vychází Traditio apostolica, která ve snaze uspořádání života církevní obce se zmiňuje i o tom, že biskup má povinnost platit spravedlivou mzdu těm, kteří zřizují hroby a pečují o hřbitovy ; rovněž byla připuštěna možnost, aby hrobník přijal nižší svěcení (byť nebyl uveden v církevní hierarchii (Hippolit, 2000, s. 45)).
Zakládání a rozvoj hřbitovů byl na území dnešní Evropy v příčinné souvislosti na vyjádřený zákaz pohřbívání v kostelech. Primárním důvodem, proč chtěl být někdo pohřbený v kostele, byla touha po tom, být blízko ostatkům svatého, kdy tato skutečnost měla zaručit jeho klidné spočinutí. V roce 563 na Bražském koncilu byl přijat kánon, který zakazoval, resp. omezoval, pohřbívání v bazilikách v blízkosti mrtvých světců a svatých mučedníků; pohřbívat se smělo je z venkovní strany kostelních zdí. I přes existenci tohoto omezení se v prostorách kostelů a bazilik pohřbívalo a tato místa můžeme nazývat nekropolemi. Není bez zajímavosti, že toto nařízení se objevovalo v právních dokumentech církve až do 18. století.
Papež Lev III. vydal roku 816 dekretál Nos Instituta, kde v části De Sepulturis uvádí, že nikomu nemá být odebráno právo vybrat si vlastní hrob a být do něj pohřben (Coulombe, 2004, s. 163 – 164).
Kníže Břetislav I. nad hrobem svatého Vojtěcha, kromě jiného, vyslovil i tuto zásadu zákazu nekřesťanského pohřbívání („statut“): „Rovněž i ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo v lesích, ať zaplatí arcijáhnu vola a tři sta peněz do důchodu knížecího; mrtvého však ať pochovají znova na hřbitově věřících. To jsou věci, jichž nenávidí Bůh, pro ty se svatý Vojtěch rozmrzel a opustiv nás, své ovečky, raději šel učit cizí národy. Že to již více činiti nebudeme, stvrzujeme přísahou i na naši i na vaši víru.“ (Bláhová & Fiala, 1972, s. 80 – 82).
Roku 1092 zasáhl mladý kníže Břetislav II. velmi rázně proti přežitkům mimo křesťanských věr, či spíše vůbec poprvé zahájil energickou akci proti této konkurenci vládnímu křesťanství. Brzy po svém nastolení (14. září 1092) vydal nařízení, jejichž jedna část se týkala právě pohřebního ritu. Kníže zakázal: „A jako již dříve od útlého mládí veškerou naději skládal toliko do ochrany Boží, tak hned při počátku svého knížectví, roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, hadače a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby v lesích a na polích, a hry jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím.“ (Bláhová & Fiala, 1972, s. 143).
Kosmas rovněž uvádí zavraždění Vršovce Božeje a jeho syna Bořuta ze dne 27. října 1108: „… neboť takového bohatství nezbylo ani kouska látky, aby jí byly pokryta jejich těla, nýbrž bez rakve a bez pohřbu byli – dne 27. října – Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy.“ (Bláhová & Fiala, 1972, s. 169). Papež Bonifác VIII. vydal dekretál, že každý, kdo zemře na cestách, má být převezen domů (pokud je to možné) a má být pohřben do své hrobky. V případě, že to není možné, má být pohřben tam, kde zemřel.
Na konci 16. století fungovala funkce hrobníka naprosto běžně v sociálních kontextech „lepší“ a „horší“ společnosti – existovali hrobníci pro majetnější a i pro nemajetné zesnulé, resp. pozůstalé (Coulombe, 2004, s. 384 a 386). Roku 1604 vydal papež Klement VIII. omezení týkající se pohřebních bratrstev – ustanovil, že v jednom kostele smí působit jen jedno pohřební bratrstvo; hrobník, který byl zaplacený bratrstvem, pohřbíval i nemajetné členy bratrstva (podrobně k postavení hrobníka ve společnosti Kotrlý, 2008; Kotrlý, 2009).
Rouenský koncil v roce 1581 taxativně vymezil okruh osob, které mají právo požádat o pohřeb v kostele (žádost nezakládala právní nárok, resp. nárokovat pohřeb v kostele si mohly osoby v prvních dvou kategoriích, třetí byla striktně výběrová). Jednalo se o: a) řeholníky (převážně muže, ženy pouze výjimečně), kteří zasvětili život Bohu ; b) ti, kteří získali pocty a hodnosti v církvi nebo ve světském životě , neboť byli služebníky Božími a nástroji Ducha svatého a c) ti, kteří vynikli svými ušlechtilými činy a zásluhami ve službě Bohu a veřejnosti.
Remešský koncil, který proběhl v roce 1683, pozměnil možnosti pohřbívání v kostelech podle následujícího rozlišení:
a) kněží a patroni kostelů a
b) ti, kteří ušlechtilými činy, dobrým příkladem a zásluhami prokázali službu Bohu a církvi (za obligatorní podmínky, že pro tento pohřeb získají svolení příslušného biskupa).
V oblasti mezinárodního vlivu můžeme považovat za jeden z nejdůležitějších dokumentů Francouzský dekret o pohřebnictví ze dne 12. 7. 1804, který církvím odnímal výsostné právo pohřbívat (Décret impérial sur les sépultures). V časech osvícenectví pokládala mnohá knížata pohřbívání za úkol vladaře a aktivně se ho ujímala. Obecní hřbitovy vznikaly na okrajích měst, protože pohřebiště uprostřed osídlených míst byla hygienicky neúnosná. Na nově vznikajících hřbitovech (s ohledem na omezení práva církve v pohřebnictví) mohl být pohřben každý, i když nebyl daného vyznání. Místa podél hřbitovních zdí se za jistý finanční obnos mohla stát majetkem konkrétní rodiny, levné řadové hroby se pronajímaly na určitou dobu.
V důsledku dekretů se hřbitovy zřizovaly podle městských plánů. Náhrobky velmi často vypovídají o pýše rodin a i o sociálních rozdílech obyvatelstva. K tomu přistupoval strach ze zdánlivé smrti, který se řešil tím, že se v márnicích na paži mrtvého uvazoval řetěz se zvonem, který se měl při sebemenším pohybu rozezvonit. Se vznikem márnic končí bdění u mrtvého v soukromých obydlích, proces, který se mezi obyvatelstvem prosazoval jen velmi pomalu. Odluka církve a hřbitova znamenala pro obce nutnost stavby obřadních síní pro různé typy smutečních obřadů. Specifikem byl vznik krematorií pro pohřeb žehem, která byla v průběhu 19. století vnímána jako vědomé proticírkevní hnutí, organizované prostřednictvím samostatně zřizovaných pohřebních spolků. Tyto spolky rovněž financovaly poměrně náročnou stavbu krematorií (Jőckle, 2000, s. 13 – 14).
V roce 1781 císař Josef II., s odkazem na křesťanskou toleranci směrem k ostatním náboženstvím, vydává tzv. Toleranční patent. Jeho cílem bylo zajištění omezené náboženské svobody a občanské rovnoprávnosti pro stoupence evangelického augšpurského (luteránského), reformovaného helvétského (kalvínského) a řeckopravoslavného vyznání. Katolicismus však zůstával i nadále jediným veřejným a státním náboženstvím (Říman et al., 1987, s. 238).
V roce 1784, v souvislosti s rozsáhlými správními reformami, spojil císař Josef II. čtyři pražská města v jeden správní, hospodářský a kulturní celek. Při této příležitosti byly rušeny hřbitovy u kostelních objektů a byly založeny ústřední hřbitovy za hradbami města. Na místech farních hřbitovů vznikly náměstí, silnice a celé plochy ustoupily zástavbě. V případě Prahy se od 80. let 18. století stala pro obyvatele pravého vltavského břehu centrálním hřbitovem Olšana, nazývaná Svatá pole. Pro obyvatele levého břehu plnil stejnou funkci Malostranský hřbitov v Košířích. Josef II. se snažil být v dodržování hygieny tak důsledný, že nařídil vyprázdnit krypty ve městě a přepravit na hřbitovy za hradbami i všechny ostatky pohřbených.
Ač pohřbívání provází lidskou společnost po celá staletí, jasná pravidla zakotvená legislativními předpisy se datují pouze 144 let nazpět. Prvním právním předpisem, který kromě jiného, upravoval rovněž problematikou pohřbívání a hřbitovů byl zákon schválený císařem Františkem Josefem I. ze dne 30. dubna 1870; jednalo se o zák. č. 68/1870 ze dne 30. dubna 1870, jenž se týče organisace veřejné služby zdravotní. Tento předpis stanovil gesci za zdravotní (medicínskou) oblast státní správě, kdy do této problematiky začlenil rovněž: „přihlížeti k ohledání mrtvých a k tomu, aby se plnily zákony o pochovávání mrtvých, o místech pohřebních, a o vykopávání i převážení těl mrtvých, jakož jí přísluší přihlížeti k mrchovištím a rasovnám.“ Obce měli v samostatné působnosti právo zřizovat umrlčí komory (márnice), hřbitovy a rovněž je řádně spravovat. V přenesené působnosti pak měly obce povinnost provádět ohledání zemřelých.
Každá náboženská společnost v minulosti přizpůsobovala pohřební rituály a pohřbívání svým představám a interpretacím své víry, a to včetně morálního a etického imperativu (srov. Gn 49:29; Gn 50:25; Kaz 6:3, Tob 1:15 – 18/ či Zakabonil se (80:21); Já sín (36:51); Byzantinci (30:19); Pouť (22:7)).
S rozšířením a aplikací víry a náboženství se i pohřbívání a hřbitovům dostávalo dalších pravidel, která byla determinována zejména povinnostmi a právy (např. na právo možnosti vybrat si vlastní hrobové místo: „Poblíž místa jeho ukřižování byla zahrada a v té zahradě nový hrob, v němž ještě nebyl nikdo pochován“ (Jan 19:41)).
Kolem roku 300 vychází Traditio apostolica, která ve snaze uspořádání života církevní obce se zmiňuje i o tom, že biskup má povinnost platit spravedlivou mzdu těm, kteří zřizují hroby a pečují o hřbitovy ; rovněž byla připuštěna možnost, aby hrobník přijal nižší svěcení (byť nebyl uveden v církevní hierarchii (Hippolit, 2000, s. 45)).
Zakládání a rozvoj hřbitovů byl na území dnešní Evropy v příčinné souvislosti na vyjádřený zákaz pohřbívání v kostelech. Primárním důvodem, proč chtěl být někdo pohřbený v kostele, byla touha po tom, být blízko ostatkům svatého, kdy tato skutečnost měla zaručit jeho klidné spočinutí. V roce 563 na Bražském koncilu byl přijat kánon, který zakazoval, resp. omezoval, pohřbívání v bazilikách v blízkosti mrtvých světců a svatých mučedníků; pohřbívat se smělo je z venkovní strany kostelních zdí. I přes existenci tohoto omezení se v prostorách kostelů a bazilik pohřbívalo a tato místa můžeme nazývat nekropolemi. Není bez zajímavosti, že toto nařízení se objevovalo v právních dokumentech církve až do 18. století.
Papež Lev III. vydal roku 816 dekretál Nos Instituta, kde v části De Sepulturis uvádí, že nikomu nemá být odebráno právo vybrat si vlastní hrob a být do něj pohřben (Coulombe, 2004, s. 163 – 164).
Kníže Břetislav I. nad hrobem svatého Vojtěcha, kromě jiného, vyslovil i tuto zásadu zákazu nekřesťanského pohřbívání („statut“): „Rovněž i ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo v lesích, ať zaplatí arcijáhnu vola a tři sta peněz do důchodu knížecího; mrtvého však ať pochovají znova na hřbitově věřících. To jsou věci, jichž nenávidí Bůh, pro ty se svatý Vojtěch rozmrzel a opustiv nás, své ovečky, raději šel učit cizí národy. Že to již více činiti nebudeme, stvrzujeme přísahou i na naši i na vaši víru.“ (Bláhová & Fiala, 1972, s. 80 – 82).
Roku 1092 zasáhl mladý kníže Břetislav II. velmi rázně proti přežitkům mimo křesťanských věr, či spíše vůbec poprvé zahájil energickou akci proti této konkurenci vládnímu křesťanství. Brzy po svém nastolení (14. září 1092) vydal nařízení, jejichž jedna část se týkala právě pohřebního ritu. Kníže zakázal: „A jako již dříve od útlého mládí veškerou naději skládal toliko do ochrany Boží, tak hned při počátku svého knížectví, roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, hadače a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby v lesích a na polích, a hry jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím.“ (Bláhová & Fiala, 1972, s. 143).
Kosmas rovněž uvádí zavraždění Vršovce Božeje a jeho syna Bořuta ze dne 27. října 1108: „… neboť takového bohatství nezbylo ani kouska látky, aby jí byly pokryta jejich těla, nýbrž bez rakve a bez pohřbu byli – dne 27. října – Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy.“ (Bláhová & Fiala, 1972, s. 169). Papež Bonifác VIII. vydal dekretál, že každý, kdo zemře na cestách, má být převezen domů (pokud je to možné) a má být pohřben do své hrobky. V případě, že to není možné, má být pohřben tam, kde zemřel.
Na konci 16. století fungovala funkce hrobníka naprosto běžně v sociálních kontextech „lepší“ a „horší“ společnosti – existovali hrobníci pro majetnější a i pro nemajetné zesnulé, resp. pozůstalé (Coulombe, 2004, s. 384 a 386). Roku 1604 vydal papež Klement VIII. omezení týkající se pohřebních bratrstev – ustanovil, že v jednom kostele smí působit jen jedno pohřební bratrstvo; hrobník, který byl zaplacený bratrstvem, pohřbíval i nemajetné členy bratrstva (podrobně k postavení hrobníka ve společnosti Kotrlý, 2008; Kotrlý, 2009).
Rouenský koncil v roce 1581 taxativně vymezil okruh osob, které mají právo požádat o pohřeb v kostele (žádost nezakládala právní nárok, resp. nárokovat pohřeb v kostele si mohly osoby v prvních dvou kategoriích, třetí byla striktně výběrová). Jednalo se o: a) řeholníky (převážně muže, ženy pouze výjimečně), kteří zasvětili život Bohu ; b) ti, kteří získali pocty a hodnosti v církvi nebo ve světském životě , neboť byli služebníky Božími a nástroji Ducha svatého a c) ti, kteří vynikli svými ušlechtilými činy a zásluhami ve službě Bohu a veřejnosti.
Remešský koncil, který proběhl v roce 1683, pozměnil možnosti pohřbívání v kostelech podle následujícího rozlišení:
a) kněží a patroni kostelů a
b) ti, kteří ušlechtilými činy, dobrým příkladem a zásluhami prokázali službu Bohu a církvi (za obligatorní podmínky, že pro tento pohřeb získají svolení příslušného biskupa).
V oblasti mezinárodního vlivu můžeme považovat za jeden z nejdůležitějších dokumentů Francouzský dekret o pohřebnictví ze dne 12. 7. 1804, který církvím odnímal výsostné právo pohřbívat (Décret impérial sur les sépultures). V časech osvícenectví pokládala mnohá knížata pohřbívání za úkol vladaře a aktivně se ho ujímala. Obecní hřbitovy vznikaly na okrajích měst, protože pohřebiště uprostřed osídlených míst byla hygienicky neúnosná. Na nově vznikajících hřbitovech (s ohledem na omezení práva církve v pohřebnictví) mohl být pohřben každý, i když nebyl daného vyznání. Místa podél hřbitovních zdí se za jistý finanční obnos mohla stát majetkem konkrétní rodiny, levné řadové hroby se pronajímaly na určitou dobu.
V důsledku dekretů se hřbitovy zřizovaly podle městských plánů. Náhrobky velmi často vypovídají o pýše rodin a i o sociálních rozdílech obyvatelstva. K tomu přistupoval strach ze zdánlivé smrti, který se řešil tím, že se v márnicích na paži mrtvého uvazoval řetěz se zvonem, který se měl při sebemenším pohybu rozezvonit. Se vznikem márnic končí bdění u mrtvého v soukromých obydlích, proces, který se mezi obyvatelstvem prosazoval jen velmi pomalu. Odluka církve a hřbitova znamenala pro obce nutnost stavby obřadních síní pro různé typy smutečních obřadů. Specifikem byl vznik krematorií pro pohřeb žehem, která byla v průběhu 19. století vnímána jako vědomé proticírkevní hnutí, organizované prostřednictvím samostatně zřizovaných pohřebních spolků. Tyto spolky rovněž financovaly poměrně náročnou stavbu krematorií (Jőckle, 2000, s. 13 – 14).
V roce 1781 císař Josef II., s odkazem na křesťanskou toleranci směrem k ostatním náboženstvím, vydává tzv. Toleranční patent. Jeho cílem bylo zajištění omezené náboženské svobody a občanské rovnoprávnosti pro stoupence evangelického augšpurského (luteránského), reformovaného helvétského (kalvínského) a řeckopravoslavného vyznání. Katolicismus však zůstával i nadále jediným veřejným a státním náboženstvím (Říman et al., 1987, s. 238).
V roce 1784, v souvislosti s rozsáhlými správními reformami, spojil císař Josef II. čtyři pražská města v jeden správní, hospodářský a kulturní celek. Při této příležitosti byly rušeny hřbitovy u kostelních objektů a byly založeny ústřední hřbitovy za hradbami města. Na místech farních hřbitovů vznikly náměstí, silnice a celé plochy ustoupily zástavbě. V případě Prahy se od 80. let 18. století stala pro obyvatele pravého vltavského břehu centrálním hřbitovem Olšana, nazývaná Svatá pole. Pro obyvatele levého břehu plnil stejnou funkci Malostranský hřbitov v Košířích. Josef II. se snažil být v dodržování hygieny tak důsledný, že nařídil vyprázdnit krypty ve městě a přepravit na hřbitovy za hradbami i všechny ostatky pohřbených.
Ač pohřbívání provází lidskou společnost po celá staletí, jasná pravidla zakotvená legislativními předpisy se datují pouze 144 let nazpět. Prvním právním předpisem, který kromě jiného, upravoval rovněž problematikou pohřbívání a hřbitovů byl zákon schválený císařem Františkem Josefem I. ze dne 30. dubna 1870; jednalo se o zák. č. 68/1870 ze dne 30. dubna 1870, jenž se týče organisace veřejné služby zdravotní. Tento předpis stanovil gesci za zdravotní (medicínskou) oblast státní správě, kdy do této problematiky začlenil rovněž: „přihlížeti k ohledání mrtvých a k tomu, aby se plnily zákony o pochovávání mrtvých, o místech pohřebních, a o vykopávání i převážení těl mrtvých, jakož jí přísluší přihlížeti k mrchovištím a rasovnám.“ Obce měli v samostatné působnosti právo zřizovat umrlčí komory (márnice), hřbitovy a rovněž je řádně spravovat. V přenesené působnosti pak měly obce povinnost provádět ohledání zemřelých.
Použitá literatura:
Jeruzalémská Bible (2009). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
Bláhová, M. et Hrdina, K. (1972). Kosmova kronika česká. Praha: Svoboda.
Coulombe, Ch. A. (2004). Náměstkové Kristovi – životopisy papežů. Praha: BB Art.
Davies, D. J. (2007). Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator.
Eliáš, K., Havel, B., Bezouška, P. et Šustrová, D. (2013). Občanské právo pro každého. Praha: Wolters Kluwer.
Graf. V. (2014). Ochrana lidského těla po smrti člověka. Slovenské pohrebnictvo, (IV.), II., s. 28.
Hippolit Římský (2000). Apoštolská tradice. Olomouc: Refugium Velehrad.
Hrbek, J. (1972). Korán. Praha: Academia.
Jőckle, C. (2000). Memento mori. Historie pohřbívání a uctívání mrtvých. Praha: Knižní klub – Balios.
Kotrlý, T. (2008). K proměnám postavení hrobníka, in: Český lid 95, s. 273-292.
Kotrlý, T. (2009). Pohřeb a hřbitov v legislativě Kodexu kanonického práva s přihlédnutím k právu ČR. Praha: KTF UK, nepublikovaná disertační práce.
Kotrlý, T. (2013) Pohřebnictví. Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků. Praha: Linde.
Kvasil, B., Bakovský, Z., Baruš, V., Bažant, Z., Beneš, J., Blahož, J. et. al. (1984). Malá Československá encyklopedie 1. Praha: Academia.
Říman, J., Bakovský, Z., Baruš, V., Bažant, Z., Beneš, J., Blahož, J. et. al. (1986). Malá Československá encyklopedie 3. Praha: Academia.
Říman, J., Bakovský, Z., Baruš, V., Bažant, Z., Beneš, J., Blahož, J. et. al. (1987). Malá Československá encyklopedie 6. Praha: Academia.
Stejskal, D. et Šejvl, J. (eds). (2011). Pohřbívání a hřbitovy. Praha: Wolters Kluwer.
Pokračování, část druhá
Jeruzalémská Bible (2009). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
Bláhová, M. et Hrdina, K. (1972). Kosmova kronika česká. Praha: Svoboda.
Coulombe, Ch. A. (2004). Náměstkové Kristovi – životopisy papežů. Praha: BB Art.
Davies, D. J. (2007). Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator.
Eliáš, K., Havel, B., Bezouška, P. et Šustrová, D. (2013). Občanské právo pro každého. Praha: Wolters Kluwer.
Graf. V. (2014). Ochrana lidského těla po smrti člověka. Slovenské pohrebnictvo, (IV.), II., s. 28.
Hippolit Římský (2000). Apoštolská tradice. Olomouc: Refugium Velehrad.
Hrbek, J. (1972). Korán. Praha: Academia.
Jőckle, C. (2000). Memento mori. Historie pohřbívání a uctívání mrtvých. Praha: Knižní klub – Balios.
Kotrlý, T. (2008). K proměnám postavení hrobníka, in: Český lid 95, s. 273-292.
Kotrlý, T. (2009). Pohřeb a hřbitov v legislativě Kodexu kanonického práva s přihlédnutím k právu ČR. Praha: KTF UK, nepublikovaná disertační práce.
Kotrlý, T. (2013) Pohřebnictví. Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků. Praha: Linde.
Kvasil, B., Bakovský, Z., Baruš, V., Bažant, Z., Beneš, J., Blahož, J. et. al. (1984). Malá Československá encyklopedie 1. Praha: Academia.
Říman, J., Bakovský, Z., Baruš, V., Bažant, Z., Beneš, J., Blahož, J. et. al. (1986). Malá Československá encyklopedie 3. Praha: Academia.
Říman, J., Bakovský, Z., Baruš, V., Bažant, Z., Beneš, J., Blahož, J. et. al. (1987). Malá Československá encyklopedie 6. Praha: Academia.
Stejskal, D. et Šejvl, J. (eds). (2011). Pohřbívání a hřbitovy. Praha: Wolters Kluwer.
Pokračování, část druhá
