Zamyšlení nad vývojem imperativů a práva v pohřebnictví v České republice, část druhá
Dne 1. dubna 1919 byl Revolučním národním shromážděním schválen nový zákon, který jako první na našem území umožnil kremaci; vydán byl ve Sbírce zákonů a nařízení státu Československého dne 9. dubna 1919. Jednalo se o zák. č. 180/1919 Sb., o fakultativním pohřbívání ohněm, který byl zpravidla nazýván jako Lex Kvapil podle svého autora a předkladatele Jaroslava Kvapila. Jednalo se o zákon pouze o dvou ustanoveních - § 1 uváděl, že „pohřbívání ohněm jest dovoleno“ a § 2 ukládal ministrovi zdravotnictví, ve spolupráci s ministrem vnitra a spravedlnosti jeho provedení. K tomuto zákonu bylo dne 18. září 1919 vydáno nařízení vlády č. 517/1919 Sb. z. a n., kterým se provádí zákon o fakultativním pohřbívání ohněm, a nabylo účinnosti dnem vyhlášení (30. září 1919). Zákon byl v účinnosti ode dne svého zveřejnění ve sbírce zákonů a nařízení 9. dubna 1919 do 27. února 1922, kdy byla provedena derogace novým předpisem.
Lex Kvapil nahradil zák. č. 464/1921 Sb. z. a n., o pohřbívání ohněm ve znění pozdějších předpisů, který upravoval existenci krematorií v rámci samostatné působnosti obce; kladl požadavky na jejich stavbu a provoz z hlediska hygienického, technického, bezpečnostního, estetického, pietního a dalších.
Zákon umožňoval kremaci fakultativně, jako alternativu k pohřbívání do hrobu nebo hrobky, ale vymezil si oprávnění v případě „epidemií, životních pohrom nebo je li to žádoucí“ stanovit vládním nařízením takovýto postup obligatorně. Rovněž zde byla uvedena možnost provést zpopelnění exhumovaných lidských ostatků a taxativně definoval přestupky a přečiny v této oblasti a sankce za jejich spáchání. Zákon nabyl účinnosti dva měsíce po svém vyhlášení ve sbírce zákonů a nařízení.
S odkazem na zák. č. 464 Sb. z. a n., o pohřbívání ohněm vyšlo dne 20. října 1923 vl. nař. č. 194/1923 Sb., o pohřbívání ohněm. Nařízení se zabývalo zejména problematikou zřizování krematorií, podmínkami pro jejich schválení (podrobně je zde uveden celý schvalovací proces o žádosti až po zprovoznění krematoria) a dále stanovilo podmínky a kremační zařízení (pece) a provoz krematoria; účinnosti nařízení nabylo dnem vyhlášení 9. října 1923 a bylo změněno až nařízením ministra zdravotnictví č. 8/1955 o pohřebnictví ke dni 5. března 1955.
Dne 9. května 1925 nabyl účinnosti vyhlášením ve sbírce zákonů a nařízení zák. č. 96/1925 Sb. z. a n., o vzájemných poměrech náboženských vyznání. V § 10 zákonodárce upravil stejná práva pohřbívací práva pro osoby různého náboženského vyznání: „(1) Nikdo nesmí brániti slušnému pohřbení na hřbitově, ani je zakazovati, ani rušiti. Slušným pohřbením rozumí se výkon pohřebních obřadů a projevů, jakož i pohřbení v rodinném hrobě nebo ve zvláštním oddělení pro souvěrce zemřelého zřízeném se souhlasem politického úřadu (administrativní vrchnosti) I. stolice nebo, není-li takového oddělení, v běžné řadě hrobů. Totéž platí o náhrobcích, pomnících a jinakých zařízeních památce zemřelého sloužících. Obřady, projevy, náhrobky a pomníky nesmějí obsahovati urážky náboženské obce (společnosti), jíž hřbitov patří. (2) Duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce (společnosti, spolku) smějí odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na svém hřbitově jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil. Pohřbení v rodinném hrobě nesmějí však ani v těchto případech odepříti.“
S ohledem na zmocňovací ust. § 15 zák. č. 4/1952 Sb., o hygienické a protiepidemické péči ve znění pozdějších předpisů vyšlo nařízení ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., o pohřebnictví ve znění pozdějších předpisů. V nařízení byly upraveny dvě základní oblasti problematiky – lékařská a funerální. V lékařské části byl kladen důraz na oznámení úmrtí a ohledání zemřelého, na podmínky, za nichž má být provedena obligatorně pitva, na možnost odnímání tkání a orgánů; další část se zabývala samotnou funerální oblastí – pohřbívání zemřelých, stanovení tlecí doby, možnosti provádění exhumace, podmínky kremace a ukládání zpopelněných lidských ostatků a správa pohřebiště. Pro provádění rozptylu zpopelněných lidských ostatků byla vydána směrnice hlavního hygienika Československé socialistické republiky ze dne 18. listopadu 1958, o rozptylu zpopelněných ostatků, uveřejněné v částce 95/1958 Ú. l. (95/1958 Ú. v.). Nařízení nabylo účinnosti dnem 5. března 1955 a postupovalo se podle něj až do 30. 6. 1966, kdy byla vydána nová vyhláška v souvislosti s přijetí zákona o péči o zdraví lidu.
S ohledem na přijetí zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů, byla ve smyslu § 82 vydána ministerstvem zdravotnictví vyhl. č. 47/1966 Sb., o pohřebnictví ve znění pozdějších předpisů. Systematika obsahu byla zachována, ale oproti předchozímu právnímu předpisu došlo k drobným úpravám jak v lékařské, tak i funerální části. Lékařská část byla zpřesněna zejména v definicích jednotlivých pitev, byly upřesněny podmínky týkající se odnímání tkání a orgánů.
Ve funerální části došlo ke specifikaci jednotlivých typů pohřbů, byla stanovena lhůta pro tzv. „pohřbívací povinnost“, byla taxativně uvedena povinnost obstarání pohřbu národním výborem, pokud nebyl nikdo, kdo by pohřební zajistil a došlo ke stanovení přesnějších podmínek pro zpopelnění, rozptyl a správu pohřebiště. Byla uvedena povinnost vytvořit řád pohřebiště a byly stanoveny podmínky pro krematoria a přepravu zemřelých. Vyhláška nabyla účinnosti dnem 1. července 1966 a účinnost byla ukončena dnem 31. března 1988.
Totožně podle § 82 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů, byla původní vyhláška z roku 1966 nahrazena novou úpravou, která vyšla ve sbírce zákonů dne 9. listopadu 1987, a to jako vyhl. č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví ve znění pozdějších předpisů. I přes politické, kulturní, sociální, legislativní a další změny, které se uskutečnily v roce 1989 a v letech následujících, nebyla oblasti pohřebnictví věnována taková pozornost, jakou by si zasloužila – a to i přes existenci a snahy Sdružení pohřebnictví v ČR, které se snažilo být profesním gestorem v pohřebnictví a stanovit jasná a závazná pravidla a snahy dalších jednotlivců (např. Tomáš Kotrlý a jeho webový portál www.pohrebiste.cz; webový portál www.pohreb.cz či Václav Graf – www.vaclavgraf.cz).
Tato citovaná vyhláška byla účinná od 1. dubna 1988 do 31. 3: 2012, kdy byla bez náhrady zrušena. K této skutečnosti došlo i přes to, že v roce 2001 byl přijat zák. č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002. Jedná se o velmi významný mezník, který vytvořil systematiku v této oblasti, vymezil jednotlivé pojmy a rozdělil pohřebnictví na tři oblasti, které jsou sice rigidně odděleny podle služby, kterou nabízejí, ale vzájemně se prolínají.
V průběhu let vznikala jako reakce na existenci tohoto zákona další profesní sdružení, např. Cech hrobnický, Asociace pohřebních služeb v ČR (všechna byla v podstatě založena na platformě občanských sdružení), avšak výsledek těchto aktivit není až tak významný, jak by si tato oblast zasloužila. Poslední aktivitou, která má poukázat na určité nesrovnalosti v legislativě je sdružení Tobit, jejichž cílem změna pohřbívání dětí zemřelých před porodem.
Dílčí úspěchy lze spatřit ve vzniku profesních kvalifikací – hrobník, stavitel podzemní hrobky, sjednavatel pohřbení, poradce pro pozůstalé a provozování veřejných pohřebišť a krematorií. Kotrlý (2013) popisuje neutěšený současný stav, a poukazuje na zrušení VIII. mezinárodního veletrhu Venia v roce 2011 i na zánik jediného odborného časopisu Funeral Quartal. Odborných publikací pro tuto oblast je rovněž málo – Stejskal a Šejvl (eds., 2011) společně s dalšími 24 kolegy zpracovali odbornou publikaci s názvem Pohřbívání a hřbitovy, která vyšla u nakladatelství Wolters Kluwer. V této publikace je na vysoké odborné úrovni kompletně zpracována problematika správy veřejného pohřebiště, ale její nevýhodou je absence problematiky pohřebních služeb a krematorií, které se z profesních důvodů nevěnovali. Druhým počinem je Kotrlého (2013) Pohřebnictví – právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků. Publikace je rovněž vysoce hodnocena, ale jedná se spíše o teoretické poznatky, které nejsou přímo určeny správcům veřejných pohřebišť a byť je zde cele obsažena zejména evropská judikatura tohoto oboru, její aplikace pro naše území je zpravidla obtížná.
V následujících letech je zaplněn prostor týkající se pravidel péče o válečné hroby, a to zák. č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech a o změně zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; nabyl účinnosti dnem 1. července 2004. Cílem přijetí tohoto zákona bylo jasně upravit práva a povinnosti při péči o válečné hroby, pomníky, osária, pamětní desky a památníky, jejichž starost zajišťovaly zpravidla obce – a to buď podle zákona o pohřebnictví, či podle jiných právních předpisů. V oblasti mezinárodního práva tuto povinnost upravuje Ženevská úmluva ze dne 12. srpna 1949 na ochranu obětí války a Dodatkový protokol k těmto úmluvám o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů ze dne 8. června 1977 (Protokol I.). V těchto dvou předpisech je stanovena povinnost jednotlivých států respektovat a udržovat válečné hroby, usnadnit a umožnit repatriaci lidských ostatků, zabezpečit přístup k válečným hrobům, řádně je označit a evidovat.
Další dva právní předpisy doplnily „legislativní bílá místa“. Jednalo se o zák. č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. 4. 2012, a zcela nahradil vyhl. č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví ve znění pozdějších předpisů. Problematice zemřelých se věnuje část sedmá – nakládání s odejmutými částmi lidského těla, tělem zemřelého, postup při úmrtí a pitvy. Zatím posledním právním předpisem, který zasáhl do problematiky pohřebnictví je rektifikace občanského práva, která byla provedena zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jež nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014. V tomto kontextu však zatím chybí judikatura a zkušenosti z minulých let, na což upozorňují jak Graf (2014), tak i Kotrlý (2014, s. 31); v tomto považujeme za nutné s nimi souhlasit. Neboť v pohřebnictví nelze spoléhat na to, že nový občanský zákoník staví na kritériu průměrného rozumu – tedy, že vychází z domněnky, že každý, kdo je svéprávný, je nadán alespoň průměrným rozumem a schopností jej s běžnou péčí a opatrností používat a z předpokladu, že to každý od druhého může důvodně očekávat (Eliáš et al., 2013). Člověk, který přichází zpravidla v době svého největšího zármutu a bolesti nad ztrátou svého bližního, potřebuje mít jasně zaručená práva a povinnosti, ale rovněž provozovatel pohřební služby nebo správce veřejného pohřebiště musí být také chráněn před nejasnými pravidly.
Použitá literatura:Lex Kvapil nahradil zák. č. 464/1921 Sb. z. a n., o pohřbívání ohněm ve znění pozdějších předpisů, který upravoval existenci krematorií v rámci samostatné působnosti obce; kladl požadavky na jejich stavbu a provoz z hlediska hygienického, technického, bezpečnostního, estetického, pietního a dalších.
Zákon umožňoval kremaci fakultativně, jako alternativu k pohřbívání do hrobu nebo hrobky, ale vymezil si oprávnění v případě „epidemií, životních pohrom nebo je li to žádoucí“ stanovit vládním nařízením takovýto postup obligatorně. Rovněž zde byla uvedena možnost provést zpopelnění exhumovaných lidských ostatků a taxativně definoval přestupky a přečiny v této oblasti a sankce za jejich spáchání. Zákon nabyl účinnosti dva měsíce po svém vyhlášení ve sbírce zákonů a nařízení.
S odkazem na zák. č. 464 Sb. z. a n., o pohřbívání ohněm vyšlo dne 20. října 1923 vl. nař. č. 194/1923 Sb., o pohřbívání ohněm. Nařízení se zabývalo zejména problematikou zřizování krematorií, podmínkami pro jejich schválení (podrobně je zde uveden celý schvalovací proces o žádosti až po zprovoznění krematoria) a dále stanovilo podmínky a kremační zařízení (pece) a provoz krematoria; účinnosti nařízení nabylo dnem vyhlášení 9. října 1923 a bylo změněno až nařízením ministra zdravotnictví č. 8/1955 o pohřebnictví ke dni 5. března 1955.
Dne 9. května 1925 nabyl účinnosti vyhlášením ve sbírce zákonů a nařízení zák. č. 96/1925 Sb. z. a n., o vzájemných poměrech náboženských vyznání. V § 10 zákonodárce upravil stejná práva pohřbívací práva pro osoby různého náboženského vyznání: „(1) Nikdo nesmí brániti slušnému pohřbení na hřbitově, ani je zakazovati, ani rušiti. Slušným pohřbením rozumí se výkon pohřebních obřadů a projevů, jakož i pohřbení v rodinném hrobě nebo ve zvláštním oddělení pro souvěrce zemřelého zřízeném se souhlasem politického úřadu (administrativní vrchnosti) I. stolice nebo, není-li takového oddělení, v běžné řadě hrobů. Totéž platí o náhrobcích, pomnících a jinakých zařízeních památce zemřelého sloužících. Obřady, projevy, náhrobky a pomníky nesmějí obsahovati urážky náboženské obce (společnosti), jíž hřbitov patří. (2) Duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce (společnosti, spolku) smějí odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na svém hřbitově jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil. Pohřbení v rodinném hrobě nesmějí však ani v těchto případech odepříti.“
S ohledem na zmocňovací ust. § 15 zák. č. 4/1952 Sb., o hygienické a protiepidemické péči ve znění pozdějších předpisů vyšlo nařízení ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., o pohřebnictví ve znění pozdějších předpisů. V nařízení byly upraveny dvě základní oblasti problematiky – lékařská a funerální. V lékařské části byl kladen důraz na oznámení úmrtí a ohledání zemřelého, na podmínky, za nichž má být provedena obligatorně pitva, na možnost odnímání tkání a orgánů; další část se zabývala samotnou funerální oblastí – pohřbívání zemřelých, stanovení tlecí doby, možnosti provádění exhumace, podmínky kremace a ukládání zpopelněných lidských ostatků a správa pohřebiště. Pro provádění rozptylu zpopelněných lidských ostatků byla vydána směrnice hlavního hygienika Československé socialistické republiky ze dne 18. listopadu 1958, o rozptylu zpopelněných ostatků, uveřejněné v částce 95/1958 Ú. l. (95/1958 Ú. v.). Nařízení nabylo účinnosti dnem 5. března 1955 a postupovalo se podle něj až do 30. 6. 1966, kdy byla vydána nová vyhláška v souvislosti s přijetí zákona o péči o zdraví lidu.
S ohledem na přijetí zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů, byla ve smyslu § 82 vydána ministerstvem zdravotnictví vyhl. č. 47/1966 Sb., o pohřebnictví ve znění pozdějších předpisů. Systematika obsahu byla zachována, ale oproti předchozímu právnímu předpisu došlo k drobným úpravám jak v lékařské, tak i funerální části. Lékařská část byla zpřesněna zejména v definicích jednotlivých pitev, byly upřesněny podmínky týkající se odnímání tkání a orgánů.
Ve funerální části došlo ke specifikaci jednotlivých typů pohřbů, byla stanovena lhůta pro tzv. „pohřbívací povinnost“, byla taxativně uvedena povinnost obstarání pohřbu národním výborem, pokud nebyl nikdo, kdo by pohřební zajistil a došlo ke stanovení přesnějších podmínek pro zpopelnění, rozptyl a správu pohřebiště. Byla uvedena povinnost vytvořit řád pohřebiště a byly stanoveny podmínky pro krematoria a přepravu zemřelých. Vyhláška nabyla účinnosti dnem 1. července 1966 a účinnost byla ukončena dnem 31. března 1988.
Totožně podle § 82 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů, byla původní vyhláška z roku 1966 nahrazena novou úpravou, která vyšla ve sbírce zákonů dne 9. listopadu 1987, a to jako vyhl. č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví ve znění pozdějších předpisů. I přes politické, kulturní, sociální, legislativní a další změny, které se uskutečnily v roce 1989 a v letech následujících, nebyla oblasti pohřebnictví věnována taková pozornost, jakou by si zasloužila – a to i přes existenci a snahy Sdružení pohřebnictví v ČR, které se snažilo být profesním gestorem v pohřebnictví a stanovit jasná a závazná pravidla a snahy dalších jednotlivců (např. Tomáš Kotrlý a jeho webový portál www.pohrebiste.cz; webový portál www.pohreb.cz či Václav Graf – www.vaclavgraf.cz).
Tato citovaná vyhláška byla účinná od 1. dubna 1988 do 31. 3: 2012, kdy byla bez náhrady zrušena. K této skutečnosti došlo i přes to, že v roce 2001 byl přijat zák. č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002. Jedná se o velmi významný mezník, který vytvořil systematiku v této oblasti, vymezil jednotlivé pojmy a rozdělil pohřebnictví na tři oblasti, které jsou sice rigidně odděleny podle služby, kterou nabízejí, ale vzájemně se prolínají.
V průběhu let vznikala jako reakce na existenci tohoto zákona další profesní sdružení, např. Cech hrobnický, Asociace pohřebních služeb v ČR (všechna byla v podstatě založena na platformě občanských sdružení), avšak výsledek těchto aktivit není až tak významný, jak by si tato oblast zasloužila. Poslední aktivitou, která má poukázat na určité nesrovnalosti v legislativě je sdružení Tobit, jejichž cílem změna pohřbívání dětí zemřelých před porodem.
Dílčí úspěchy lze spatřit ve vzniku profesních kvalifikací – hrobník, stavitel podzemní hrobky, sjednavatel pohřbení, poradce pro pozůstalé a provozování veřejných pohřebišť a krematorií. Kotrlý (2013) popisuje neutěšený současný stav, a poukazuje na zrušení VIII. mezinárodního veletrhu Venia v roce 2011 i na zánik jediného odborného časopisu Funeral Quartal. Odborných publikací pro tuto oblast je rovněž málo – Stejskal a Šejvl (eds., 2011) společně s dalšími 24 kolegy zpracovali odbornou publikaci s názvem Pohřbívání a hřbitovy, která vyšla u nakladatelství Wolters Kluwer. V této publikace je na vysoké odborné úrovni kompletně zpracována problematika správy veřejného pohřebiště, ale její nevýhodou je absence problematiky pohřebních služeb a krematorií, které se z profesních důvodů nevěnovali. Druhým počinem je Kotrlého (2013) Pohřebnictví – právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků. Publikace je rovněž vysoce hodnocena, ale jedná se spíše o teoretické poznatky, které nejsou přímo určeny správcům veřejných pohřebišť a byť je zde cele obsažena zejména evropská judikatura tohoto oboru, její aplikace pro naše území je zpravidla obtížná.
V následujících letech je zaplněn prostor týkající se pravidel péče o válečné hroby, a to zák. č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech a o změně zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; nabyl účinnosti dnem 1. července 2004. Cílem přijetí tohoto zákona bylo jasně upravit práva a povinnosti při péči o válečné hroby, pomníky, osária, pamětní desky a památníky, jejichž starost zajišťovaly zpravidla obce – a to buď podle zákona o pohřebnictví, či podle jiných právních předpisů. V oblasti mezinárodního práva tuto povinnost upravuje Ženevská úmluva ze dne 12. srpna 1949 na ochranu obětí války a Dodatkový protokol k těmto úmluvám o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů ze dne 8. června 1977 (Protokol I.). V těchto dvou předpisech je stanovena povinnost jednotlivých států respektovat a udržovat válečné hroby, usnadnit a umožnit repatriaci lidských ostatků, zabezpečit přístup k válečným hrobům, řádně je označit a evidovat.
Další dva právní předpisy doplnily „legislativní bílá místa“. Jednalo se o zák. č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. 4. 2012, a zcela nahradil vyhl. č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví ve znění pozdějších předpisů. Problematice zemřelých se věnuje část sedmá – nakládání s odejmutými částmi lidského těla, tělem zemřelého, postup při úmrtí a pitvy. Zatím posledním právním předpisem, který zasáhl do problematiky pohřebnictví je rektifikace občanského práva, která byla provedena zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jež nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014. V tomto kontextu však zatím chybí judikatura a zkušenosti z minulých let, na což upozorňují jak Graf (2014), tak i Kotrlý (2014, s. 31); v tomto považujeme za nutné s nimi souhlasit. Neboť v pohřebnictví nelze spoléhat na to, že nový občanský zákoník staví na kritériu průměrného rozumu – tedy, že vychází z domněnky, že každý, kdo je svéprávný, je nadán alespoň průměrným rozumem a schopností jej s běžnou péčí a opatrností používat a z předpokladu, že to každý od druhého může důvodně očekávat (Eliáš et al., 2013). Člověk, který přichází zpravidla v době svého největšího zármutu a bolesti nad ztrátou svého bližního, potřebuje mít jasně zaručená práva a povinnosti, ale rovněž provozovatel pohřební služby nebo správce veřejného pohřebiště musí být také chráněn před nejasnými pravidly.
Jeruzalémská Bible (2009). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
Bláhová, M. et Hrdina, K. (1972). Kosmova kronika česká. Praha: Svoboda.
Coulombe, Ch. A. (2004). Náměstkové Kristovi – životopisy papežů. Praha: BB Art.
Davies, D. J. (2007). Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator.
Eliáš, K., Havel, B., Bezouška, P. et Šustrová, D. (2013). Občanské právo pro každého. Praha: Wolters Kluwer.
Graf. V. (2014). Ochrana lidského těla po smrti člověka. Slovenské pohrebníctvo, (IV.), II., s. 28.
Hippolit Římský (2000). Apoštolská tradice. Olomouc: Refugium Velehrad.
Hrbek, J. (1972). Korán. Praha: Academia.
Jőckle, C. (2000). Memento mori. Historie pohřbívání a uctívání mrtvých. Praha: Knižní klub – Balios.
Kotrlý, T. (2008). K proměnám postavení hrobníka, in: Český lid 95, s. 273-292.
Kotrlý, T. (2009). Pohřeb a hřbitov v legislativě Kodexu kanonického práva s přihlédnutím k právu ČR. Praha: KTF UK, nepublikovaná disertační práce.
Kotrlý, T. (2013) Pohřebnictví. Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků. Praha: Linde.
Kvasil, B., Bakovský, Z., Baruš, V., Bažant, Z., Beneš, J., Blahož, J. et. al. (1984). Malá Československá encyklopedie 1. Praha: Academia.
Říman, J., Bakovský, Z., Baruš, V., Bažant, Z., Beneš, J., Blahož, J. et. al. (1986). Malá Československá encyklopedie 3. Praha: Academia.
Říman, J., Bakovský, Z., Baruš, V., Bažant, Z., Beneš, J., Blahož, J. et. al. (1987). Malá Československá encyklopedie 6. Praha: Academia.
Stejskal, D. et Šejvl, J. (eds). (2011). Pohřbívání a hřbitovy. Praha: Wolters Kluwer.
