Smrt v našem moderním umění

Druhá část tetralogie o Smrti se zaměřuje na její pojetí a ztvárnění v umění v naší moderní historii¹. Je velmi složité se na omezeném časopiseckém prostoru věnovat takto rozsáhlé oblasti. Téma Smrti oslovilo a stále oslovuje tvůrce ve všech oblastech/oborech umění – hudební zpracování (duchovní, vážná i moderní hudba), architektura (a nemusí se vždy jednat o funerální oblast) a sochařství, grafické zpracování (malířství, karikatura, skoro zapomenuté exlibris), psané slovo (próza, poezie, povídky, pohádky, verše), film, divadlo, tanec a mnohé další. Vyjádření/pojetí Smrti se velmi často v umění prolíná v jednotlivých oborech a je obtížné, ne-li nemožné je od sebe oddělit. Unikátní příležitost shlédnout vybraná významná díla upomínající Smrti v umění připravilo např. i v rámci výstavy nazvané Smrt kmotřička Muzeum hudby. Výstava byla rozdělena na jednotlivé části, které byly zpravidla tematicky shodné. Smrt kmotřenka (kmotřička) vychází z názvu jedné z pohádek z knihy Karla Jaromíra Erbena Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (pův. vydáno v roce 1865). V článku autor velmi stručně a v podstatě heslovitě představuje vybrané umělecké obory, které jej svým pojetím a ztvárněním Smrti jakkoli oslovili, a který byly zčásti na výstavě ke shlédnutí.

 

Knihy – pohádky, poezie, próza

Bohatost a rozmanitost našich autorů přináší celou škálu zajímavých knih, ve kterých si každý najde to, co jej k tématu Smrti zajímá. Erbenova Kytice v různých vydáních (na výstavě z roku 1911 a roku 2001) či jeho kniha Na hřbitově; pro milovníky nevšedně smutných příběhů mohu rozhodně doporučit Máchův lyrickoepický Máj s otcovrahem Vilémem a lámání v kole, ale neměli bychom zapomenout ani na Jiráskovi Psohlavce s Janem Sladkým Kozinou a jeho „Božím súdem“, který čekal Lomikara; moravská Bezručova sbírka Slezské písně, ze kterých velmi tragicky vystupuje nešťastná Maryčka Magdonova, ale i pohádka Babička Boženy Němcové: „Třetí den ráno, když se pohřební průvod, záležející z velikého množství lidstva, neboť každý, kdo babičku znal, chtěl ji doprovodit k hrobu, ubíral kolem zámku, rozhrnula bílá ruka těžké záclony u okna a paní kněžna se mezi nimi objevila …. Pak záclonu spustíc a hluboce si povzdechnouc zašeptala: „Šťastná to žena.“ Z dalších poměrně známých pohádek můžeme uvést Zeyerůva Radúze a Mahulenu: „Jak příšerná to hudba. Strašidelná, co to znamená? Ty zbledl´s“ či Františka Halase – Já se tam vrátím („… ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob“), Kohout plaší smrt („Vysmát se stínu, když za zády se krčí strachy bez sebe, smrt rychle zhasí tvář a novou hvězdu rozžehne. Naslouchejte něžnému praskotu jejich čistých kroků, ten praskot slýchávali jsme při česání dlouhých vlasů žen, ze umírání lásek“) a Asrael („Poznáte naše křídla a bude již pozdě, Asrael nám je srovná do pouzdra rakve …. Holé pruty bez růží se chvějí, oči jezinek vyšlehaly, abychom nikdy neřekli, co jsme uviděli. Však jednou pootočená ústa růží, v úskočném jaru prozradí vše, zapomeňte, zapomeňte, že dole jsou červi a přivoňte“). Nelze nevzpomenout na Nerudovu hořko smutně laděnou básnickou sbírku Hřbitovní kvítí („Přece blázni jsou též moudří, moudrého cos mají, moudrého co mají? – Umírají“).

 

Relativně odlehčenou formu pojetí Smrti (oproti pesimisticky laděnému Nerudovi) předkládá např. Radek Lehkoživ: „Až budu prdět do hlíny, až budu přikryt zeminou, až uvnitř mojí mršiny, se malí červi vyšinou, až sežerou mě do mrtě a po hřbitově roznesou, možná, že zase stihnu Tě. Náhody blbci přece jsou“. A samozřejmě skvělé Krchovského sbírky: „Jak bude po smrti? Tobě dost těžce …. Není co závidět; netěš se, - těš se! Ale ne, duše má, čeho ses lekla – očistce, mučení, plamenů pekla? To je moc humánní, mírné a všední …. Jak bude po smrti? Tak jako před ní“. Nemůže samozřejmě chybět Kožíkova Svatá holčička, což je druhý Genius Loci Malostranského hřbitova a věčné diskusní téma velké většiny návštěvníků.

Umění utlačovaných

Z jiného úhlu pohledu působí velmi silným dojmem atributy Smrti ztvárněné těmi, kteří byli uvrženi do tenat bezbřehého nacistického běsnění. Ukázka z Borova Terezínského rekviem (1963): „Všichni zde žízní po umění, horoucně touží po každém záchvěvu hlubokého lidského citu, tím vášnivěji a vroucněji, čím nesmyslnější, odpornější a surovější je svět, do kterého byli násilně uvrženi“ otevírala tento nesmírně pochmurný blok i na výstavě v Muzeu hudby. Oproti psanému umění uvedenému v předešlém odstavci– pohádkám, próze a poezii – vznikalo toto nesmírně smutné vnímání Smrti v nelidských podmínkách, a vytvářeli jej Ti, kteří Smrt viděli denně. Pojetí Smrti vychází z Terezínského umění reprezentovaného zejména lavírovanými kresbami Bedřicha Lederera (Odvoz mrtvých do krematoria), Leo Haase (Márnice v Terezíně, V márnici, Čekání na transport), Otto Ungara (Pohřeb), Bedřicha Fritty (Buben smrti, Ubikace starých v kavalíru, Lidé na pohřebním voze), Ferdinanda Blocha (Převážení starých na pohřebním voze) a hudbou Viktora Ullmanna (Der Kaiser von Atlantis oder die Tod – Verweigerung).

 

Rovněž jsou zde satirické kresby Josefa Čapka (Dech genia, Tvorba slovem), které byly poprvé vydány již v roce 1937 v publikaci Diktátorské boty. Závěr této části přenechávám citaci Petra Erbena, který popisuje své setkání se Smrtí: „Viděl jsem smutnou kořist smrti, když jsme kopali masové hroby a ukládali do nich mrtvoly po náletech. Ale jednou jsem se díval smrti opravdu do očí a na ten okamžik nezapomenu. Bylo to v táboře na Velký pátek pětačtyřicátého. Nacisté nás najednou odváděli místo do práce někam do lesů, prý na odvšivení. Vynořila se budova s vysokým komínem. Při vstupu nás svlékli do naha, odebrali nám šatstvo a hnali nás do místnosti se sprchami. Věděli jsme toho dost, nepotřebovali jsme poučení. Nikdo to ovšem nevyslovil. Když se zavřely dveře, chytli jsme se s bratrem za ruce a čekali, co z těch sprch půjde. Byla to nekonečná chvíle v hrobovém tichu a smrt byla tak blízko, že jsme se jí mohli dotýkat. Pak najednou z těch sprch začala téct voda a já s tím proudem vody objímal život jako nesmírný dar. Snad musí člověk prožít ono absolutní ohrožení života, aby celým srdcem poznal jeho cenu“ (Erben, 2004).

 

Sochařství a dřevoryty

Sochařské umění reprezentoval na výstavě Olbram Zoubek (Pomník obětem komunismu) a Karel Stádník dvěma reliéfy (sádrové kopie) – Šimon pomáhá nést kříž a Snímání z kříže. Setkáváme se s ukázkami devoční grafiky (tzv. zbožné vzpomínky), které předcházely dnešním úmrtním oznámením (parte); a dále úžasných 52 barevných dřevorytů Josefa Váchala Mor v Korčule.

 

Hudba

Z hudebního světa výstava představila jak duchovní hudbu, která je zpravidla datována před období, kterému se zde věnujeme, ale i operu: Věc Makropulos Leoše Janáčka „Ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste, a nemůže dál. Ta hrozná samota! Je to, Kristinko, stejně marné, zpívat či mlčet – omrzí být dobrý, omrzí být špatný. Omrzí Země, omrzí nebe. A člověk pozná, že v něm umřela duše“, která se věnuje lidské touze oddálit odchod z tohoto světa; a Asrael, op. 27 od Josefa Suka, či moderní Krylova Jedůfka, Nohavicovo Až to se mnu sekne, a předčasně zemřelá Zuzana Navarová.

 

Divadlo a film

Divadelní oblast reprezentovala např. románová balada Nikola Šuhaj loupežníka Ivana Olbrachta, který díky zradě svých přátel rovně nedopadne dobře. Profesionály v našem oboru Olbrachtovo zakončení nepotěší – nejen že Nikola je zrazen a zabit, což samo osobě neevokuje pozitivní konec balady, ale jeho místo na hřbitově není označeno a pohřben je bez rakve. Hořká komedie Nejistá sezona je vtipnou – pokud odhlédne od problémů, které divadlo mělo – ukázkou Smrti. I v tomto případě (totožně jako u Erbena) se Smrt dala obalamutit a vysloveně se „zakecá“. Je vidět, že nejen Erben sázel na možnost vyhnout se – alespoň na určitý čas – svému osudu a Smrt oddálit. Oproti tomu scénáristka Lenka Procházková a režisérka Jitka Němcová takovou možnost vyloučili a Bolek Polívka v jemném a skvělém „hororu“ O bábě hladové se zviklat nedal a nedá.

 

1. Moderní historií běžně rozumíme období od r. 1789. Na výstavě byly ovšem i dokumentu sahající před toto období – např. Bibliofilské vydání Jana ze Žatce: Der Ackermann aus Böhmen nebo celostránkové iluminace na téma „Tanec smrti“ Bible husitské z roku 1441, či Velmi pohodlný Kancyonálek za Mrtwé (1728 – 1739). Použitá literatura Petr Erben (29. 3. 2004), https://www.radioservis-as.cz/archiv04/1504/15titul.htm, staženo dne 29. 7. 2016.

Exlibris

Na výstavě byly k vidění rovněž ex libris / exlibris, které byly inspirovány tématem Smrti. Nechyběl nám již známý motiv od Bezruče – Maryčka Magdonova, na utrpení na hranici odkazující Ille Sciebat či to, které bylo vytvořeno pro Emmu Destinovou. Velmi častým motivem byl rovněž náboženský prvek – Zmrtvýchvstání a Ukřižování.

 

O ztvárnění Smrti v umění by se dala napsat celá kniha, která by mohla být rozdělena na jednotlivé umělecké oblasti. Snahou tohoto článku byla uvést alespoň některé z těch uměleckých děl a projevů, které s tématem Smrti pracují a poukázat i na to, že zatímco je její ztvárnění někdy hrůzu vzbuzující a smutné (např. Umění utlačovaných), v jiných případech může vzbuzovat i pousmání.

Text a fotografie Mgr. Jaroslav Šejvl, Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze
© Slovenské pohrebníctvo

publikované vo vydaní SP III. 2016

 

Späť na tému Česká republika