Slavné pohřby
Národní muzeum připravilo pro své návštěvníky pro roky 2015 a 2016 nevšední nadílku perfektně zpracovaných tematických výstav zaměřených na smrt a s ní spojené zajímavosti. Na stránkách Slovenského pohrebníctva jsme se již setkali s článkem popisujícím Tetralogii výstav o smrti (Šejvl, 2015); a to v Musaionu v Kinského zahradě výstavou nazvanou „Onen svět“, v Českém muzeu hudby výstavou „Smrt kmotřička, v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur výstavou „Rituály smrti“ – a na závěr výstavou v Nové budově Národního muzea „Smrt“ a „Smrtelné slasti“. Jak jedny výstavy končí, lze stále navštívit další obdobně tematicky zaměřené.
Zcela ojedinělou je výstava Slavné pohřby, která je instalována v Památníku osvobození na Vítkově. Nepřímo snad navazuje na předešlou výstavu z Náprstkova muzea1, ale je pojata odlišně. Je to dáno jak tím, že celý komplex Památníku na Vítkově byl primárně vybudován pro pohřbení lidských pozůstatků nebo uložení zpopelněných lidských ostatků významných osob, ale rovněž pro svoji provázanost historickými okamžiky naší státnosti a upomínkou na nezměrné utrpění, odvahu a mravní vyspělost všech, kteří obětovali svůj život pro svobodu a vlast.
V Památníku najdeme několik expozic, které nás provedou naší novodobou historií a rozhodně nejsou nezajímavé. Při vstupu se v přízemí vlevo dostaneme do stálé expozice, která je zaměřena na vznik Československé republiky a její významná výročí. Najdeme zde dokumenty, fotografie, noviny a trojrozměrné předměty, které se vztahují k rokům 1938 (podepsání Mnichovské dohody v noci ze dne 29. na 30. září 1938 a okleštění Československé republiky), vznik Protektorátu v roce 1939 a doba nacistické okupace (vyhláška Konstantina von Neuratha o uzavření Českých vysokých škol, výnos říšského protektora Reinharda Heydricha o vyhlášení civilního výjimečného stavu, atentát na Reinharda Heydricha a osvobození od nacizmu); převzetí moci komunisty v roce 1948 (dopis předsedy vlády Klementa Gottwalda prezidentu republiky Edvardu Benešovi k demisi členů vlády); fotografie a poslední dopisy generála Heliodora Píky a Milady Horákové popravené režimem; okupaci naší země vojsky v srpnu roku 1968, upálení Jana Palacha, vznik Charty 77 a pád komunistického režimu v roce 1989. Zajímavostí prostor stálé expozice je i to, že její boční strany jsou lemovány krycími deskami dříve zbudovaných hrobek.
Ve sníženém podlaží pod stálou expozicí je umístěno kolumbárium se čtyřmi sarkofágy. Ve stěnách kolumbária jsou umístěny schránky zakryté destičkou. Původně byl tento prostor zbudován pro ukládání zpopelněných ostatků padlých legionářů. Bohužel k tomuto účelu nikdy nebyly využity; od roku 1951 zde byly uloženy zpopelněné ostatky komunistických funkcionářů, které byly v roce 1990 přeneseny jinam2. Vstup do prostor kolumbária je uveden citátem T. G. Masaryka: „… státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. V současné době jsou kolumbární místa zčásti osazeny destičkami elektronickými destičkami, na kterých jsou fotografie a citáty osob, které ovlivnily naši dobu od roku 1918, nebo dokumenty, ve kterých jsou uvedeny významné skutečnosti našich moderních dějin.
Dalším prostorem je Kaple padlých bojovníků, kde měly být uloženy ostatky padlých legionářů, kteří byli popraveni v období 1. světové války. Kaple je vyzdobena mozaikou, jejímž autorem je Max Švabinský; na dvou protilehlých mramorových deskách jsou vytesány verše Vítězslava Nezvala a mezi dvěma okny je socha Raněný od Jana Štursy.
Další dva výstavní prostory jsou věnovány „Slavným pohřbům“. Najdeme zde celou škálu osobností, jejichž pohřeb je zde zaznamená. Za mnohé jmenujme Viléma Zítka; posmrtnou masku malíře Vojtěcha Hynaise, posmrtný odlitek pravé ruky a posmrtnou masku Julia Zeyera; posmrtnou masku Emy Destinnové; posmrtná maska T. G. Masaryka, ale i Klementa Gottwalda a Václava Havla.
Prostor je zde rovněž věnován Josefu Jungmannovi, Karlu Havlíčku Borovskému, Václavu Františku Pštrossovi, Františku Palackému, Augustě Braunerové, Janu Nerudovi, Ferdinandu Vališovi a Antonínu Dvořákovi. Můžeme si rovněž vyslechnout Requiem aeternam W. A. Mozarta, Dvořákovo Requiem – Dies irae, Pochod padlých revolucionářů či Chopinův Smuteční pochod. Rovněž jsou zde vzpomínky na prožité hrůzy: Štursův Pohřeb v Karpatech, nalezený ohořelý trám (břevno) bývalé lidické školy, prsť z Lidic, urna s popelem z nacistické podzemní továrny Richard u Litoměřic (nedaleko Terezína), prsť z Buchenwaldu, reliéf s tematickou koncentračního tábora, prsť z Osvětimi a Dukly. Rovněž zde nalezneme dopisy a telegramy adresované Libuši Palachové.
Za „Slavnými pohřby“ je Síň osvobození a vchod do podzemí. Síň osvobození byla původně plánována jako pamětní síň obětí 2. odboje. Ideový záměr po roce 1948 byl však jiný, a byla zde zřízena Síň Rudé armády. Osm meziokenních pilířů je vyzdobeno mozaikami. Ze Síně osvobození můžeme vstoupit do podzemí, kde najdeme jak technické zázemí, které bylo logisticky nezbytné k zajištění provozu účelu z roku 19533 [Mauzolea bývalého prezidenta Gottwalda – velín, technická místnost, vzduchotechnické, strojařské a elektrotechnické zabezpečení (Galandauer, 2014)], tak i prostory pro lékařské a hygienické postupy. V jednom z podzemních prostorů je prosklená vitrína, ve které jsou umístěny zdravotnické propriety evokující možné práce na mrtvém těle, a to včetně modelu mrtvého lidského těla zakrytého od hlavy k patě prostěradlem; uniforma a v rohu vitríny je uložený skleněný věnec, darovaný železnobrodskými sklárnami na pohřeb prezidenta (Malý et al., 2015). V boční podzemní místnosti je uložena krycí deska a další části sarkofágu, a to včetně nápisové desky s uvedením „Klement Gottwald, 23. 11. 1896 – 14. 3. 1953“.
Při výstupu do prvního patra vstoupíme do Slavnostní síně, na jejímž konci je v současné době výstava obrazů – portrétů významných (nejen) vojenských osobností našich moderních dějin: Ferdinand Foch, Josef Jiří Švec, T. G. Masaryk, Radola Gajda, Stanislav Čeček, Jan Bohumír Syrový, Josef Šnejdárek, Edvard Beneš, Jan Hrubý, Milan Rastislav Štefánik a další.
Ze Slavnostní síně můžeme - buď výtahem, nebo po schodem - vystoupat na terasu Památníku, kde je široký výhled na celé město. Ze Slavnostní síně lze rovněž nahlédnout do přilehlého Prezidentského salonku a případně strávit příjemný čas ve vnitřních nebo vnějších prostorách kavárny, rovněž s výhledem na město. Součástí vnitřních prostor Památníku je i Hrob neznámého vojína, kam bohužel nelze projít ze Slavnostní síně, ale pouze venkovním prostorem. Ve vstupní hale k Hrobu neznámého vojína jsou na stěnách zavěšeny vojenské standardy. V levé části sálu Hrob neznámého vojína s upomínkou na bitvu u Zborova (1917) a Duklu (Dukelský průsmyk, 1944). V pravé části je výstava věnovaná památce Ivana Medka - Nesmlouvavě přímý gentleman (www.nm.cz).
Ač Památník na Vítkově z venku působí velkolepě, může se zdát, že s ohledem na dispozici prostor není pro shlédnutí výstavy potřeba mnoho času. Opak je však pravdou – celá výstava svého návštěvníka zcela pohltí, a dá mu možnost hlouběji nahlédnout do skoro stoleté historie našich moderních dějin a to včetně dech beroucích změn, kterými Památník a jeho účel procházel, až k dnešní důstojné a významné podobě.
Zcela ojedinělou je výstava Slavné pohřby, která je instalována v Památníku osvobození na Vítkově. Nepřímo snad navazuje na předešlou výstavu z Náprstkova muzea1, ale je pojata odlišně. Je to dáno jak tím, že celý komplex Památníku na Vítkově byl primárně vybudován pro pohřbení lidských pozůstatků nebo uložení zpopelněných lidských ostatků významných osob, ale rovněž pro svoji provázanost historickými okamžiky naší státnosti a upomínkou na nezměrné utrpění, odvahu a mravní vyspělost všech, kteří obětovali svůj život pro svobodu a vlast.
 |
|
Hrob neznámého vojína, foto autor
|
 |
|
Sarkofágy v kolumbáriu, foto autor
|
Dalším prostorem je Kaple padlých bojovníků, kde měly být uloženy ostatky padlých legionářů, kteří byli popraveni v období 1. světové války. Kaple je vyzdobena mozaikou, jejímž autorem je Max Švabinský; na dvou protilehlých mramorových deskách jsou vytesány verše Vítězslava Nezvala a mezi dvěma okny je socha Raněný od Jana Štursy.
Další dva výstavní prostory jsou věnovány „Slavným pohřbům“. Najdeme zde celou škálu osobností, jejichž pohřeb je zde zaznamená. Za mnohé jmenujme Viléma Zítka; posmrtnou masku malíře Vojtěcha Hynaise, posmrtný odlitek pravé ruky a posmrtnou masku Julia Zeyera; posmrtnou masku Emy Destinnové; posmrtná maska T. G. Masaryka, ale i Klementa Gottwalda a Václava Havla.
 |
|
Kaple padlých bojovníků, foto autor
|
Za „Slavnými pohřby“ je Síň osvobození a vchod do podzemí. Síň osvobození byla původně plánována jako pamětní síň obětí 2. odboje. Ideový záměr po roce 1948 byl však jiný, a byla zde zřízena Síň Rudé armády. Osm meziokenních pilířů je vyzdobeno mozaikami. Ze Síně osvobození můžeme vstoupit do podzemí, kde najdeme jak technické zázemí, které bylo logisticky nezbytné k zajištění provozu účelu z roku 19533 [Mauzolea bývalého prezidenta Gottwalda – velín, technická místnost, vzduchotechnické, strojařské a elektrotechnické zabezpečení (Galandauer, 2014)], tak i prostory pro lékařské a hygienické postupy. V jednom z podzemních prostorů je prosklená vitrína, ve které jsou umístěny zdravotnické propriety evokující možné práce na mrtvém těle, a to včetně modelu mrtvého lidského těla zakrytého od hlavy k patě prostěradlem; uniforma a v rohu vitríny je uložený skleněný věnec, darovaný železnobrodskými sklárnami na pohřeb prezidenta (Malý et al., 2015). V boční podzemní místnosti je uložena krycí deska a další části sarkofágu, a to včetně nápisové desky s uvedením „Klement Gottwald, 23. 11. 1896 – 14. 3. 1953“.
|
1Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur v roce 2011 až 2012 realizovalo výstavu „Ti, kteří nás předešli“.
2 Zčásti byly přeneseny na Olšanských hřbitov, kde jsou uloženy na V. hřbitově, oddělení 23, hrobové místo č. 137, a zčásti si je odnesli pozůstalí. 3 K otevření Mauzolea došlo 6. prosince 1953. Použitá literatura a zdroje Galandauer, J. (2014). Chrám bez Boha nad Prahou. Praha: Havran. Šejvl, J. (2015). Tetralogie o smrti v Národním muzeu. Slovenské pohrebníctvo (5), 2, s. 24 – 25. Malý, I., Lomíček, J. & Secká, M. (2015). Slavné pohřby. Praha: Národní muzeum. www.nm.cz Staženo [28. 10. 2015] z http://www.nm.cz/Hlavni-strana/Navstivte-nas/Narodni-pamatnik-na-Vitkove.html |
Ze Slavnostní síně můžeme - buď výtahem, nebo po schodem - vystoupat na terasu Památníku, kde je široký výhled na celé město. Ze Slavnostní síně lze rovněž nahlédnout do přilehlého Prezidentského salonku a případně strávit příjemný čas ve vnitřních nebo vnějších prostorách kavárny, rovněž s výhledem na město. Součástí vnitřních prostor Památníku je i Hrob neznámého vojína, kam bohužel nelze projít ze Slavnostní síně, ale pouze venkovním prostorem. Ve vstupní hale k Hrobu neznámého vojína jsou na stěnách zavěšeny vojenské standardy. V levé části sálu Hrob neznámého vojína s upomínkou na bitvu u Zborova (1917) a Duklu (Dukelský průsmyk, 1944). V pravé části je výstava věnovaná památce Ivana Medka - Nesmlouvavě přímý gentleman (www.nm.cz).
Ač Památník na Vítkově z venku působí velkolepě, může se zdát, že s ohledem na dispozici prostor není pro shlédnutí výstavy potřeba mnoho času. Opak je však pravdou – celá výstava svého návštěvníka zcela pohltí, a dá mu možnost hlouběji nahlédnout do skoro stoleté historie našich moderních dějin a to včetně dech beroucích změn, kterými Památník a jeho účel procházel, až k dnešní důstojné a významné podobě.
Mgr. Jaroslav Šejvl, Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP IV. 2015
publikované vo vydaní SP IV. 2015
Späť na tému Česká republika
