S rakví nebo bez rakve?

Při správě veřejného pohřebiště v České republice se setkáváme i s takovými požadavky či prosbami, které se zdají být ambivalentní, když se v nich střetává několik významných hledisek – základním společným jmenovatelem pro obě strany je platné právo České republiky. Čitatelem na straně správce veřejného pohřebiště jsou zpravidla etická hlediska, hygienické normy a právní předpisy; čitatelem na straně objednavatele pohřbu se jedná zpravidla náboženské přesvědčení či víru. Základní rozdíl je v tom, že zatímco právo chápeme jako soubor pravidel lidského chování, kdy dodržování těchto pravidel je vynutitelné státní mocí; morálku obecně definujeme jako celkovou představu vhodného / dobrého či správného chování ve společnosti. Hledání hranice mezi právem v pohřebnictví a etikou je velmi komplikované. Etika vytváří obecný základ, z něhož to, co je aktuální, je viděno jako z ptačí perspektivy (Hartmann, 2002, s. 25 - 26). Etika by obecně měla s právní filosofií komunikovat při hledání odpovědí na základní otázky (Machalová, 2001, s. 40).

Správa pražských hřbitovů, která zajišťuje provoz 29 veřejných pohřebišť na území hl. m. Prahy se nejčastěji se specifickými prosbami, které se týkají pohřbívání, setkává u pohřbívání muslimů; tedy při pohřbívání v islámu. Někteří pozůstalí přicházejí do kanceláře na hřbitovní správu a vznesou dotaz, zda je možné provést pohřbení (laicky – uložení těla do hrobu) bez rakve? Rovněž se dotazují, zda je možné u dna hrobu vytvořit výklenek, do které by bylo tělo zemřelého uloženo tak, aby nebylo přímo zasypáno zeminou (nad tělo se dají dřevěné nebo kamenné předměty).

Kropáček k pohřbívání v islámu (2010, s. 61) uvádí, že: „tělo se vyjme z rakve a ukládá se do země pouze v rubáši, který se mírně uvolní. Příbuzný dbá, aby byl zesnulý položen na pravý bok tváří k Mekce. Dnes, kdy se ustavily početné muslimské komunity také v evropských zemích, v mnoha z nich místní hygienické normy nedovolují pochovávat zesnulé v rakvi. Muslimové jsou s tímto nařízením srozuměni a respektují je. Pochovávání bez rakve je ostatně v muslimském Orientě běžnou tradicí, nikoli nábožensky závaznou normou“. Stejně tak i Opatrný (2011, s. 244) popisuje pouze jedno použití hrobu v islámské tradici; orientaci hrobu k Mekce, jeho provedení ideálně v den úmrtí a pohřbení bez rakve.

Platné právo je primárně definováno zákonem č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví ve znění pozdějších předpisů. Jedná se v oblasti pohřebnictví o lex specialis; otázky, na které nedává odpovědi či v oblastech, které neřeší, se postupuje podle občanského zákoníku. K otázce, zda pohřbení musí být provedeno obligatorně v rakvi, dává zákon explicitní odpověď pouze pro pohřbívání v hrobce. V § 19 odst. 2 písm. a) cit. zákona je uvedeno, že: „rozsah služeb poskytovaných na veřejném pohřebišti včetně stanovení druhů rakví pro ukládání do hrobů a hrobek, do kterých lze pohřbívat pouze v rakvích celodubových nebo z jiných tvrdých dřev, do kterých bude vložena spodní část zinkové vložky, nebo v rakvích kovových s nepropustným dnem“. Pohřbívání do hrobek v islámu se však neprovádí. Všechny islámské pohřby, které se provádějí na Správě pražských hřbitovů, jsou do hrobů. Zákon nám však na otázku, zda při pohřbívání do hrobu musí být lidské pozůstatky uloženy v rakvi či nikoli, jasnou odpověď nedává; explicitně tuto oblast neupravuje. Musíme vycházet nejen z jazykového výkladu zákona, ale rovněž na základě implicitně dovozovat z jednotlivých příslušných ustanovení.

V § 22 odst. 1 písm. d) cit. zákona je uvedeno, že rakev s lidskými pozůstatky musí být po uložení do hrobu zasypána zkypřenou zeminou ve výši minimálně 1,2 m. Jedná se o požadavek, který je explicitně determinován právě pouze hroby. Z tohoto zákonného požadavku lze dovodit, že lidské pozůstatky musí být do hrobu uloženy v rakvi. Rakev, nikoli lidské tělo, musí být zasypána zeminou. Tedy, z jazykového hlediska lze dovodit, že zákonodárce u pohřbívání do hrobu nepočítal s možností pohřbení bez rakve.

V tomto závěru nás utvrzuje další požadavek, který se zabývá možností tzv. přílože; tedy možností pohřbení do téhož hrobu před uplynutím tlecí doby (bez požadavku ne exhumaci). V § 22 odst. 4 cit. zákona je zákonodárcem stanoven požadavek, že před uplynutím tlecí doby mohou být do téhož hrobu uloženy další lidské pozůstatky, pokud je možné je umístit nad úroveň naposled pohřbených lidských pozůstatků a vrstva ulehlé zeminy nad rakví bude činit nejméně 1 m. Tedy, je zde opět stanoven požadavek na výšku ulehlé zeminy nad rakví, nikoli nad lidskými ostatky.

Tedy, z tohoto výkladu zákona se můžeme objektivně domnívat, že pohřbení bez rakve zákon neumožňuje, resp. zákonodárce s touto variantou minimálně nepočítal. Je však dobré si uvědomit, jako funkci rakev plní. Rozhodně je velmi vhodná pro dopravu zemřelého – a to jak do obřadní síně, tak i na místo pohřbení; tedy při dopravě těla plní funkci pietní a praktickou. Při pohřbení v rakvi do hrobu plní rakev i funkci snadnější manipulace se zemřelým. Po zasypání rakve zeminou již žádnou významnou funkci rakev nemá (v případě nákazy nebezpečnou nemocí srov. § 4 odst. 1 písm. a) a § 5 odst. 3 cit. zákona). Funkci rakve lze, v našem prostředí, zjednodušeně definovat jako prakticko – historicko – kulturní.

V této souvislosti je vhodné rovněž upozornit na to, že pohřbít lidské pozůstatky bez rakve není přestupkem. Přestupky jsou taxativně vymezeny v § 26 cit. zákona, a pohřbení bez rakve není uvedeno jako naplnění skutkové podstaty přestupku (rovněž není trestným činem ve smyslu § 359 tr. zákoníku). Tedy, případné pohřbení lidských pozůstatků bez rakve není v sice souladu s platným právem, ale jeho provedení nezakládá správní ani trestní odpovědnost; tedy není možné uložit žádnou sankci.Tvorba výklenku pro uložení těla samozřejmě závisí na dohodě mezi objednavatelem pohřbu a správcem pohřebiště. Pokud je zemina dostatečně pevná, a neohrožuje bezpečnost hrobníků při práci, lze samozřejmě takovému požadavku vyhovět.
 
Nelze učinit jednoznačný závěr na to, zda je možné do hrobu pohřbívat bez rakve, či musí být lidské pozůstatky obligatorně uloženy v rakvi. Cílem tohoto článku ani nebylo tuto odpověď dát; cílem bylo poukázat na nejasnost zákona, neexistenci jeho výkladu a dilemata, která tato neurčitost může v praktické práci přinést.

Autor článku Mgr. Jaroslav Šejvl – hřbitovní správa Olšany, Správa pražských hřbitovů & Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze

 

Späť na tému Česká republika