Role současné kremační architektury v sekularizované společnosti České republiky
Vzhledem k vysokému počtu objektů krematorií na počet obyvatel České republiky, se nepředpokládá výstavba nových objektů. Přesto stávající kremační architektura je transformována dle nových požadavků pozůstalých, správy objektu, jako i nových technologií. Dochází k přeměně stávajících objektů z hlediska typologického, provozního, ale i ideového a symbolického. Tyto změny je třeba specifikovat a konfrontovat s rolí současné kremační architektury v dnešní společnosti. Tato otázka je důležitá pro veliký zájem o kremaci. Jan Hrdlička, předseda Společnosti přátel žehu, tvrdí, že kremace tvoří v posledních 30 letech asi tři čtvrtiny všech pohřbů v České republice. Nejvyhledávanější je ve velkých městech, např. v Praze upřednostňuje kremaci až 95% pozůstalých. V menších městech a na venkově je situace odlišná, důležitý je zejména podíl věřících v dané lokalitě. (1)
Krematoria původně vycházela ze sakrální architektury, postupně však dochází až k absenci ideových předpokladů a k vytěsnění tradičního rituálu obřadnosti. Je třeba nově uchopit a určit cestu pozůstalých a cestu zemřelého, konkretizovat průnik těchto cest. Zapojit aktivně rodinu do obřadu, prodloužit společnou cestu s mrtvým ke kremaci. Přenést část zodpovědnosti za službu zemřelému ze zaměstnanců na pozůstalé. Zvýšit tak obřadnost, vnímat smrt jako součást života. Pomocí architektury můžou být podpořeny snahy o potlačení tabuizace smrti, aby se vnesla slavnostnost a větší etika do poslední cesty zemřelého.
Počátek krematorií v evropském prostředí
Myšlenka žehu, která se jeví dnes jako samozřejmá, se ještě počátkem minulého století prosazovala velmi obtížně. A to i přesto, že její atributy, tj. zejména hygiena, estetika, sociální a ekonomická hlediska, byly od počátku velmi pozitivní, spolu s odkazem na slovanskou kulturu a lid popelnicových polí. (2) V průběhu vývoje lidské společnosti došlo k odklonu od kremace s nástupem (3)
Snahy o obnovení kremace se započaly opět v 19. století. Historickým mezníkem byl žeh v srpnu 1822. Slavný Anglický básník George Byron postavil na břehu moře ve Viareggio v Itálii pohřební hranici, na které byla zpopelněna těla básníka Percyho Shelleyho a jeho přítele Williamse, kteří v Itálii utonuli.
V roce 1869 probíhal mezinárodní lékařský kongres ve Florencii. V době konání kongresu zde zemřel při svých cestách po Evropě Indický Maharádža. Jeho tělo bylo zpopelněno v městských sadech a popel převezen následně do jeho rodné země. Pochopitelně, že tento případ vzbudil právě v odborných kruzích velkou pozornost a následně v novém italském zdravotním zákoně z roku 1874 byla kremace povolena jako forma pohřbívání. (2) Mezitím proběhla i průmyslová revoluce, která umožnila vytvořit tak technologicky náročnou stavbu jako je krematorium. První krematorium vůbec vzniklo dva roky po vydání zdravotního zákona v roce 1876 v Miláně a taky ve Washingtonu. V roce 1912 pak v Chicagu na Českém národním hřbitově. Na našem území pak v Liberci v roce 1918. Pohřeb žehem byl v Československu uzákoněn až v roce 1919 Jaroslavem Kvapilem (zákon Lex Kvapil) jedním ze dvou paragrafů, který zněl: „Pohřbívání žehem je dovoleno“.
V roce 1921 pak bylo zřízeno krematorium z obřadní síně na Olšanských hřbitovech. V roce 1923 bylo realizováno krematorium v Pardubicích, 1924 v Mostě a Nymburce, 1925 v Ostravě. Dnes je na území České republiky celkem 27 krematorií. Na Slovensku jsou čtyři, přičemž první bylo postaveno v Bratislavě až v roce 1968. (2)
Vybraná krematoria na území České a Slovenské republiky a jejich přínos do kremační architektury
Pardubické krematorium (architekt Pavel Janák), z roku 1922, v rondokubistickém slohu vychází ve svém pojetí dispozičního řešení obřadní síně a z celkové kompozice ze sakrálních staveb. Původně bylo navrženo jako samostatný objekt situovaný na hlavní ose hřbitova, která jej propojuje s hlavní bránou (4). Volné prostranství před přísně symetrickým objektem dává vyniknout dvoupodlažní stavbě, jejíž hlavní vstup pro veřejnost je situován v druhém podlaží a je přístupný po 24 schodech monumentálním schodištěm. Hlavní těžké dřevěné dveře s masívními madly jsou kryty ochozem s kolumbárními schránkami a dělí výjimečnost okamžiku loučení od běžného dne.
Stísněné tmavé zádveří se vstupem na emporu nechává vyniknout hlavnímu sálu, jehož hlavní část tvoří místo pro katafalk, které je od lavic pro truchlící odděleno zaklenutím. Vezmeme-li v úvahu organizaci presbytáře v kostele, katafalk zde, v obřadní síni, je umístěn v kompozičně nejdůležitějším místě na středové ose, na místě menzy. Kříž je nahrazen monitorem, původně fotografií se jménem zesnulého a ambon představuje pult řečníka. Boční vstup do „zákristie“ vede k místnosti obřadníka a řečníka. Kamenná podlaha a bohatě dekorovaný strop a stěny slovanskými motivy umocňují slavnostnost místa.
Pohyb rakve z katafalku směrem dolů symbolizuje uložení do země. Přímá cesta k původním pecím, které jsou dnes odstavené a slouží jen jako memento své doby pro svou historicko-technickou hodnotu, je narušena zdlouhavou cestou do přístavby z roku 1994 (architekt Vladimír Kaplička), kde jsou situovány nové technologie a zázemí pro personál. Původně solitární objekt krematoria je ukotven k provoznímu vstupu hřbitova a krematoria. Nesamostatný, nesvobodný, uzemněný.
Krematorium v Brně z roku 1929 od Arnošta Wiesnera je situováno na svažitém pozemku vedle Centrálního hřbitova. Součástí jeho areálu jsou kolumbária a urnové hroby. Svažitý pozemek byl vhodně využit k umocnění dojmu návštěvníka, kdy příchozí stoupá po monumentálním schodišti na vstupní plato, na kterém je situována obřadní síň krematoria, jehož strany jsou lemovány krytou stoou s kolumbárními skříňkami. Samotný objem obřadní síně, která se nachází uprostřed věnce ostatních místností, je v exteriéru střežen několika vertikálami, jimž je přisuzována různá symbolika. Hlavní síň tak tvoří krytý ústřední dvůr, který je osvětlen horním difuzním světlem. Prostorné foyer předesílá převýšenou halu sálu, která je přístupná skrz mohutné dveře. Malým se pak zdá prostor s katafalkem a obzvláště dveře, za které rakev při obřadu zajíždí. Na rozdíl od pardubického krematoria zde chybí oddělený prostor „presbytáře“. Katafalk je mírně vyvýšen, nikoli však prostor pro řečníka, jehož pultík zůstává na místě původního ambonu kostela. Příchod k rakvi je středem místnosti mezi seskupením židlí k sezení, je na hlavní ose objektu a graduje katafalkem. Nad čelní stěnou je umístěna lodžie s varhany. Prostor síně tak zůstává nenarušen, jsou ponechány čisté linie bez ozdob se zaměřením se na květinami obložený katafalk. Drtivá většina obřadních síní je nevhodně doplněna květinami, převážně umělými, které vytváří trvalou kulisu katafalku, který tak však ztrácí své výsadní postavení, navíc mnohdy jsou takto kryty výhledy do exteriéru, reliéfy na zdi a jiná architektonická či sochařská díla a záměry. V Brně autor s květinami pracoval, nejsou zde tedy náhodné či později doplněné a dnešní stav by měl odpovídat původním záměrům.
Cesta rakve probíhá na stejné úrovni a provozní část je řešena velice účelně. Pozdější zásahy do původního objektu se týkaly výměny stávajících technologií a drobných dispozičních úprav dle měnících se potřeb krematoria a neměly větší vliv na původní návrh objektu. Byla zrušena původní pitevna a byt správce, naopak bylo nutno zřídit malou obřadní síň, administrativní zázemí, sklad květin atp. Přibyla samostatná budova garáží a služeb, která vhodně doplňuje provozní dvůr. Poblíž krematoria jsou nově vystavěná kolumbária ve formě malých atriových domků do kterých se dá vejít přes otevřený ochoz a zaručují soukromí pozůstalých.
Krematorium v Praze – Strašnicích je situováno vedle Vinohradského hřbitova přímo u tramvajové zastávky. Bylo realizováno v roce 1931 dle návrhu Aloise Mezery. Nástup je přes bránu na první plato, ze kterého je přístupné několika schody druhé plato opatřené elementem ohně a vody. Obřadní síň je osvětlena bočními vertikálními okny. Původní křesla v obřadní síni byla vyměněna za vhodnější lavice. Podlahu tvoří jemná mozaiková dlažba, která zůtulňuje obrovský prostor síně. Scénu s katafalkem rámuje vysoký ustupující portál. Z pódia zajíždí rakev do provozní části přes posuvné dveře, nad kterými je symbolická plastika zobrazující pět etap života: narození, dětství, mládí, založení rodiny a smrt. Rakev je po té spouštěna do podzemí, které je realizováno díky svažitému pozemku pod nástupním podlažím. Přístup k čelům pecí je umožněn pro veřejnost schodištěm, která prodlouží poslední cestu zemřelého s pozůstalými a zvyšuje obřadnost.
Na místě původního výstavu byla zbudována malá obřadní síň a výstav byl vetknut mezi administrativu a technické zázemí. Jeho stávající rozměry nejsou vhodné a nezajišťují dostatek etiky a úcty. Chybí odstup, pozůstalí nemají zajištěn dostatečný osobní prostor.
Druhé pražské krematorium se nachází v Motole a bylo postaveno dle návrhu Josefa Karla Říhy v roce 1954. Pro svou velikost je označováno jako „rodinné“. Nachází se uprostřed lesního hřbitova, schované za keři a stromy, které až na poslední chvíli odkryjí pohled na nástupní terasu a samotný objekt krematoria, které se odráží ve vodní hladině malého jezírka před ním. Do obřadní síně se vchází přímo z terasy, kam je možné síň rozšířit spuštěním prosklené stěny.
Přímý nástup do obřadní síně pokračuje přes katafalk a provozní chodbu přímo k předžárovišti a žárovišti. Jednoznačná dispozice posouvá celý proces blíže k lidské ochotě chápání a zpřehledňuje a propojuje cestu zemřelého s cestou pozůstalých. Pro bezkolizní provoz je zřízena čekárna pro blízké zboku krematoria a symetricky je řešený druhý vstup k výstavu, poněkud nevhodně pro pozůstalé v případě nepřízně počasí.
Bratislavské krematorium z roku 1968 od architekta Ferdinanda Milučkého je dnes národní kulturní památkou. Je součástí lesního hřbitova, situováno na nejvyšším místě. Pod ním se rozprostírá louka, okolo les s epitafními deskami. Přístup pro veřejnost je umožněn po pěšině, která obchází louku a mění se v oblou stupňovitou rampu tak, aby bylo umožněno zdolat převýšení 21 m. Provozní cesta vede druhou stranou lesem, není tedy z pozice pěšího vnímána. Reprezentativní část objektu je usazena na velkorysé terase. Za objektem na hranici lesa je samostatně stojící komín. Stavba je tvořena vedle sebe řazenými podélnými stěnami ve směru kolmo na východ západ, což umožňuje otevření objektu na sever a jih prosklenými stěnami.
Do objektu se vstupuje přes čekárnu, předsíň do obřadní síně a poté zpět na terasu ke kondolencím. Z předsíně je přístupná kancelář a výstav, sklad a příjem květin a je zde schodiště do suterénu, kde je veškeré zázemí a technologie s velmi slabou údržbou z hlediska hygieny. U předžároviště je umístěna samostatná místnost propojena vizuálně s předžárovištěm skleněnou stěnou pro doprovázení zemřelého pozůstalými. Výjimečně jsou zde dva výtahy pro spouštění rakví, jeden vede do výstavu, druhý do obřadní síně. Ta je netypicky řešená tak, že její čelo tvoří prosklená stěna s výhledem ven, před kterou je uložen katafalk přímo na podlaze síně. Z rakve a řečníka se tak stává spíše silueta a divák je vtažen přes tento negativ do výhledu ven a stane se tak součástí krajiny. Za zády je pak dřevěná stěna ukrývající varhany. Na zemi jsou čedičové exteriérové kostky, pokračující ven prosklenou stěnou, kterou se vychází ke kondolencím na závěr obřadu. Tím se uzavírá kruh jako symbol koloběhu života.
Krematoria původně vycházela ze sakrální architektury, postupně však dochází až k absenci ideových předpokladů a k vytěsnění tradičního rituálu obřadnosti. Je třeba nově uchopit a určit cestu pozůstalých a cestu zemřelého, konkretizovat průnik těchto cest. Zapojit aktivně rodinu do obřadu, prodloužit společnou cestu s mrtvým ke kremaci. Přenést část zodpovědnosti za službu zemřelému ze zaměstnanců na pozůstalé. Zvýšit tak obřadnost, vnímat smrt jako součást života. Pomocí architektury můžou být podpořeny snahy o potlačení tabuizace smrti, aby se vnesla slavnostnost a větší etika do poslední cesty zemřelého.
Počátek krematorií v evropském prostředí
Myšlenka žehu, která se jeví dnes jako samozřejmá, se ještě počátkem minulého století prosazovala velmi obtížně. A to i přesto, že její atributy, tj. zejména hygiena, estetika, sociální a ekonomická hlediska, byly od počátku velmi pozitivní, spolu s odkazem na slovanskou kulturu a lid popelnicových polí. (2) V průběhu vývoje lidské společnosti došlo k odklonu od kremace s nástupem (3)
Snahy o obnovení kremace se započaly opět v 19. století. Historickým mezníkem byl žeh v srpnu 1822. Slavný Anglický básník George Byron postavil na břehu moře ve Viareggio v Itálii pohřební hranici, na které byla zpopelněna těla básníka Percyho Shelleyho a jeho přítele Williamse, kteří v Itálii utonuli.
V roce 1869 probíhal mezinárodní lékařský kongres ve Florencii. V době konání kongresu zde zemřel při svých cestách po Evropě Indický Maharádža. Jeho tělo bylo zpopelněno v městských sadech a popel převezen následně do jeho rodné země. Pochopitelně, že tento případ vzbudil právě v odborných kruzích velkou pozornost a následně v novém italském zdravotním zákoně z roku 1874 byla kremace povolena jako forma pohřbívání. (2) Mezitím proběhla i průmyslová revoluce, která umožnila vytvořit tak technologicky náročnou stavbu jako je krematorium. První krematorium vůbec vzniklo dva roky po vydání zdravotního zákona v roce 1876 v Miláně a taky ve Washingtonu. V roce 1912 pak v Chicagu na Českém národním hřbitově. Na našem území pak v Liberci v roce 1918. Pohřeb žehem byl v Československu uzákoněn až v roce 1919 Jaroslavem Kvapilem (zákon Lex Kvapil) jedním ze dvou paragrafů, který zněl: „Pohřbívání žehem je dovoleno“.
V roce 1921 pak bylo zřízeno krematorium z obřadní síně na Olšanských hřbitovech. V roce 1923 bylo realizováno krematorium v Pardubicích, 1924 v Mostě a Nymburce, 1925 v Ostravě. Dnes je na území České republiky celkem 27 krematorií. Na Slovensku jsou čtyři, přičemž první bylo postaveno v Bratislavě až v roce 1968. (2)
Vybraná krematoria na území České a Slovenské republiky a jejich přínos do kremační architektury
Pardubické krematorium (architekt Pavel Janák), z roku 1922, v rondokubistickém slohu vychází ve svém pojetí dispozičního řešení obřadní síně a z celkové kompozice ze sakrálních staveb. Původně bylo navrženo jako samostatný objekt situovaný na hlavní ose hřbitova, která jej propojuje s hlavní bránou (4). Volné prostranství před přísně symetrickým objektem dává vyniknout dvoupodlažní stavbě, jejíž hlavní vstup pro veřejnost je situován v druhém podlaží a je přístupný po 24 schodech monumentálním schodištěm. Hlavní těžké dřevěné dveře s masívními madly jsou kryty ochozem s kolumbárními schránkami a dělí výjimečnost okamžiku loučení od běžného dne.
Stísněné tmavé zádveří se vstupem na emporu nechává vyniknout hlavnímu sálu, jehož hlavní část tvoří místo pro katafalk, které je od lavic pro truchlící odděleno zaklenutím. Vezmeme-li v úvahu organizaci presbytáře v kostele, katafalk zde, v obřadní síni, je umístěn v kompozičně nejdůležitějším místě na středové ose, na místě menzy. Kříž je nahrazen monitorem, původně fotografií se jménem zesnulého a ambon představuje pult řečníka. Boční vstup do „zákristie“ vede k místnosti obřadníka a řečníka. Kamenná podlaha a bohatě dekorovaný strop a stěny slovanskými motivy umocňují slavnostnost místa.
Pohyb rakve z katafalku směrem dolů symbolizuje uložení do země. Přímá cesta k původním pecím, které jsou dnes odstavené a slouží jen jako memento své doby pro svou historicko-technickou hodnotu, je narušena zdlouhavou cestou do přístavby z roku 1994 (architekt Vladimír Kaplička), kde jsou situovány nové technologie a zázemí pro personál. Původně solitární objekt krematoria je ukotven k provoznímu vstupu hřbitova a krematoria. Nesamostatný, nesvobodný, uzemněný.
Krematorium v Brně z roku 1929 od Arnošta Wiesnera je situováno na svažitém pozemku vedle Centrálního hřbitova. Součástí jeho areálu jsou kolumbária a urnové hroby. Svažitý pozemek byl vhodně využit k umocnění dojmu návštěvníka, kdy příchozí stoupá po monumentálním schodišti na vstupní plato, na kterém je situována obřadní síň krematoria, jehož strany jsou lemovány krytou stoou s kolumbárními skříňkami. Samotný objem obřadní síně, která se nachází uprostřed věnce ostatních místností, je v exteriéru střežen několika vertikálami, jimž je přisuzována různá symbolika. Hlavní síň tak tvoří krytý ústřední dvůr, který je osvětlen horním difuzním světlem. Prostorné foyer předesílá převýšenou halu sálu, která je přístupná skrz mohutné dveře. Malým se pak zdá prostor s katafalkem a obzvláště dveře, za které rakev při obřadu zajíždí. Na rozdíl od pardubického krematoria zde chybí oddělený prostor „presbytáře“. Katafalk je mírně vyvýšen, nikoli však prostor pro řečníka, jehož pultík zůstává na místě původního ambonu kostela. Příchod k rakvi je středem místnosti mezi seskupením židlí k sezení, je na hlavní ose objektu a graduje katafalkem. Nad čelní stěnou je umístěna lodžie s varhany. Prostor síně tak zůstává nenarušen, jsou ponechány čisté linie bez ozdob se zaměřením se na květinami obložený katafalk. Drtivá většina obřadních síní je nevhodně doplněna květinami, převážně umělými, které vytváří trvalou kulisu katafalku, který tak však ztrácí své výsadní postavení, navíc mnohdy jsou takto kryty výhledy do exteriéru, reliéfy na zdi a jiná architektonická či sochařská díla a záměry. V Brně autor s květinami pracoval, nejsou zde tedy náhodné či později doplněné a dnešní stav by měl odpovídat původním záměrům.
Cesta rakve probíhá na stejné úrovni a provozní část je řešena velice účelně. Pozdější zásahy do původního objektu se týkaly výměny stávajících technologií a drobných dispozičních úprav dle měnících se potřeb krematoria a neměly větší vliv na původní návrh objektu. Byla zrušena původní pitevna a byt správce, naopak bylo nutno zřídit malou obřadní síň, administrativní zázemí, sklad květin atp. Přibyla samostatná budova garáží a služeb, která vhodně doplňuje provozní dvůr. Poblíž krematoria jsou nově vystavěná kolumbária ve formě malých atriových domků do kterých se dá vejít přes otevřený ochoz a zaručují soukromí pozůstalých.
Krematorium v Praze – Strašnicích je situováno vedle Vinohradského hřbitova přímo u tramvajové zastávky. Bylo realizováno v roce 1931 dle návrhu Aloise Mezery. Nástup je přes bránu na první plato, ze kterého je přístupné několika schody druhé plato opatřené elementem ohně a vody. Obřadní síň je osvětlena bočními vertikálními okny. Původní křesla v obřadní síni byla vyměněna za vhodnější lavice. Podlahu tvoří jemná mozaiková dlažba, která zůtulňuje obrovský prostor síně. Scénu s katafalkem rámuje vysoký ustupující portál. Z pódia zajíždí rakev do provozní části přes posuvné dveře, nad kterými je symbolická plastika zobrazující pět etap života: narození, dětství, mládí, založení rodiny a smrt. Rakev je po té spouštěna do podzemí, které je realizováno díky svažitému pozemku pod nástupním podlažím. Přístup k čelům pecí je umožněn pro veřejnost schodištěm, která prodlouží poslední cestu zemřelého s pozůstalými a zvyšuje obřadnost.
Na místě původního výstavu byla zbudována malá obřadní síň a výstav byl vetknut mezi administrativu a technické zázemí. Jeho stávající rozměry nejsou vhodné a nezajišťují dostatek etiky a úcty. Chybí odstup, pozůstalí nemají zajištěn dostatečný osobní prostor.
Druhé pražské krematorium se nachází v Motole a bylo postaveno dle návrhu Josefa Karla Říhy v roce 1954. Pro svou velikost je označováno jako „rodinné“. Nachází se uprostřed lesního hřbitova, schované za keři a stromy, které až na poslední chvíli odkryjí pohled na nástupní terasu a samotný objekt krematoria, které se odráží ve vodní hladině malého jezírka před ním. Do obřadní síně se vchází přímo z terasy, kam je možné síň rozšířit spuštěním prosklené stěny.
Přímý nástup do obřadní síně pokračuje přes katafalk a provozní chodbu přímo k předžárovišti a žárovišti. Jednoznačná dispozice posouvá celý proces blíže k lidské ochotě chápání a zpřehledňuje a propojuje cestu zemřelého s cestou pozůstalých. Pro bezkolizní provoz je zřízena čekárna pro blízké zboku krematoria a symetricky je řešený druhý vstup k výstavu, poněkud nevhodně pro pozůstalé v případě nepřízně počasí.
Bratislavské krematorium z roku 1968 od architekta Ferdinanda Milučkého je dnes národní kulturní památkou. Je součástí lesního hřbitova, situováno na nejvyšším místě. Pod ním se rozprostírá louka, okolo les s epitafními deskami. Přístup pro veřejnost je umožněn po pěšině, která obchází louku a mění se v oblou stupňovitou rampu tak, aby bylo umožněno zdolat převýšení 21 m. Provozní cesta vede druhou stranou lesem, není tedy z pozice pěšího vnímána. Reprezentativní část objektu je usazena na velkorysé terase. Za objektem na hranici lesa je samostatně stojící komín. Stavba je tvořena vedle sebe řazenými podélnými stěnami ve směru kolmo na východ západ, což umožňuje otevření objektu na sever a jih prosklenými stěnami.
|
Prameny
1. N. Špatenková et al., O posledních věcech člověka. Vybrané kapitoly z thanatologie, Galén, Praha, 2014. 2. J. Hrdlička a kol.: Společnost přátel žehu (2009) 3. M. Rotar: submitted to SCOPUS: On cremation in Nowadays Romania (2012) 4. M. Svobodová, Krematorium, Artefaktum, Praha, 2013. 5. O. Nešporová, O smrti a pohřbívání:od pohřbívání do země ke kremaci, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno, 2013. 6. The Czech Republic. 2001. 256/2001 Sb. Zákon o pohřebnictví a o změně některých zákonů, §5 (1) |
Text a fotografie autoři: Klára Frolíková Palánová, Jan Kovář, Ivona Dlábiková, Tomáš Babor, Ondřej Juračka © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP I. 2016
Späť na tému Česká republika
Kliknutím na obrázok otvoríte fotoprílohu
Prezrite si pohodlne ďalších 6 fotografií.
