Pohřebnictví a provoz pohřebišť
Pojem pohřebnictví a provoz pohřebišť (anglicky „undertaking and cemetery maintenance“) používané v rámci mezinárodní standardní odvětvové klasifikace všech ekonomických činností jsou součástí většiny evropských zákonů regulujících pohřbívání. Pro spravedlivé soužití mezi lidmi ve státě jsou podstatné předpisy o hřbitovech i pravidla pro pietní a hygienické zacházení s těly zemřelých nebo ochranu mravního cítění pozůstalých. Pohřeb a pohřbení jsou dva těsně spojené právní akty. Řádný církevní pohřeb začíná ve chvíli, kdy nositel svěcení přichází v liturgickém oděvu k rakvi zemřelého a trvá do té doby, dokud se svěcená osoba z oděvu nesvlékne.
Nejdůležitějším okamžikem pohřbu byl již v raném novověku pohřební průvod (pompa funebris) a pohřební řeč (oratio funebris), v katolickém prostředí od 17. století pohřební (missa exequialis) a zádušní (rekviem) mše s kázáním (sermo funberis), jež se postupně stávala hlavním momentem smutečních obřadů (exekvií). Mezi sankce za narušování pohřebního obřadu byly koncem 19. století v českých zemích stanoveny nejen symbolické tresty z oblasti kanonického práva, ale i několik měsíců žaláře podle práva světského.
De lege lata absentují přestupky za porušení podmínek uložených na ochranu veřejného pořádku při konání státních nebo obecních pohřbů a pietních aktů, a v místech, kde se pohřbívá, tj. především na pohřebištích a v areálu krematorií. Právní zajištění ochrany občanských pohřbů doprovázejících pohřbívání lidí a pietních aktů (kladení věnců, vojenské pohřby, u příležitosti holocaustu, oslavách Mezinárodního dne Romů, apod.) jako služby ve veřejném zájmu a ochrany zájmu na udržení důstojnosti veřejných a neveřejných pohřebišť a krematorií (včetně areálu Lidice, NKP Pietní území Ležáky a KP Pietní místo Lety) je upraveno zejména v sekundárním objektu trestného činu podle § 358 trestního zákoníku (výtržnictví). Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení obřadu lidí, jejich čest a důstojnost bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Řádné pohřbení je uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na veřejném nebo neveřejném pohřebišti (inhumace) nebo jejich zpopelnění v krematoriu (incinerace). Zvyk spalování mrtvých lidských těl byl v moderních dobách v západní Evropě obnoven částečně za tzv. Francouzské revoluce r. 1797 a zesílil jakožto potvrzení racionalismu, materialismu a na odpor proti církvi. Zpopelňování těl mělo ještě na začátku 20. století přívržence především mezi příznivci sekty svobodných zednářů. Oddělit od sebe pohřeb a pohřbení znamená pohřbít bez obřadu nebo slavit smuteční obřad bez pohřbení, které poté musí zajistit obec, na jejímž území k úmrtí došlo nebo byly lidské pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku, a to na náklady dědiců či státu. Pohřbení mimo provozované pohřebiště nebo mimo krematorium je pohřbem zakázaným.
V právním řádu České republiky není výslovně uvedeno, kdo je oprávněn tělo zemřelého upravit, uložit do rakve, přenést, kdo mu smí vykopat hrob, pochovat ho do něj nebo pohřbít žehem. Oprávnění k podnikání v pohřebnictví při soustavném provozování služeb spojených s pohřbením je upraveno zákonem. Do právních předpisů je pohřebnictví promítnutým právem živit se pohřbíváním lidí, v němž je část společnosti a kultury oddělena od převahy náboženských institucí a symbolů obklopujících smrt. Tento trh nabízející poskytování smutečních služeb během celého roku vykazuje za určitých okolností znaky služby ve veřejném zájmu (Kotrlý, T., Pohřebnictví. Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků, 2013, s. 16). V souhrnu nabízejí uvedené služby živnosti koncesované (provozovatelé pohřební služby, krematoria, balzamace a konzervace), volné (poradce pro pozůstalé, kosmetik těla zemřelého, řečník, obřadník, hrobník, stavitel hrobek apod.), a veřejnoprávní korporace (obce, registrované církve či náboženské společnosti).
Zákony regulující pohřebnictví a provoz pohřebišť jsou autonomní normativní systémy specifické předmětem své úpravy a imperfektností norem. Teprve s občanským, zdravotním a správním právem v užším smyslu tvoří právní úpravu vztahů vznikajících v důsledku smrti člověka. Zákon o pohřebnictví bývá považován za specifický subsystém správního práva. V širším smyslu ho lze označit za správní právo. Až na výjimku Ženevských úmluv upravujících civilní obranu, pohřbívání vojáků padlých v ozbrojených konfliktech a zajatců zemřelých v zajetí a dvou evropských úprav přeshraniční přepravy těl zemřelých, chybí v pohřebnictví právně závazný mezinárodní prvek. Problematiku anatomicko-patologických odpadů, zeleného pohřbívání, omezení emisí rtuti z krematorií nevyjímaje, neupravuje žádná směrnice EU. Pro ekologické souvislosti současného pohřebnictví neponechává antropocentrický ráz pohřbívání dostatek prostoru. Na vývoj právní úpravy související s pohřbíváním lidí v České republice měly, kromě právních úprav v rámci evropské západní kultury, významný vliv tři kategorie veřejných úkonů: bohoslužebné, které jsou vnitřní záležitostí církve, normativně sekulární, které jsou vnitřní záležitostí státu, a pietní, vycházející z lidové zbožnosti.
Od konce 18. století se do sekulární úpravy českého hřbitovního a pohřebního práva začala promítat veřejnoprávní rovina, v níž stát vyjadřoval zejména svůj zájem na řádném pohřbívání všech lidských pozůstatků na pohřebištích, a rovina soukromoprávní, ve které lze rozpoznat pietní nebo osobnostní hledisko. Nová Československá republika se zaměřila spíše na řešení problematiky právní úpravy hřbitovů, tzv. hřbitovního práva, nežli pohřebnictví, práva na pohřeb a pohřbívací povinnost, tzv. pohřebního práva, které v té době zůstávalo stále ještě doménou církví a náboženských společností. Pohřbívací povinnost a provozování veřejného pohřebiště přenesl stát postupně na jím uznané veřejnoprávní korporace, tj. obce. Nemůže-li obec zajistit provozování veřejného pohřebiště v územním obvodu své působnosti, je povinna ho zajistit v jiné obci v okolí na základě dohody s provozovatelem příslušného pohřebiště.
V občanském zákoníku bylo zásadním způsobem posíleno právo na tělesnou integritu člověka. Z této oblasti vztahů nelze vyjmout postmortální ochranu lidského těla ještě nenarozeného tj. nascitura, ve vztahu k němuž právo rovněž zakládá právní vztahy. Pozůstalým přitom nemohou být tato jejich práva krácena jen z toho důvodu, že dojde k potratu či se narodí mrtvé dítě. Těmto lidským pozůstatkům musí být zajištěna stejná pieta a důstojnost jako živě narozeným dětem zemřelým bezprostředně po porodu. Členové spolku Tobit začali v České republice tyto lidské pozůstatky pohřbívat na vlastní náklady.
Římské právo
Právní ochrana nepohřbených lidských pozůstatků nebo uložených lidských ostatků na pohřebišti sahá svými kořeny hluboko do archaických právních počátků antického Říma, kdy bylo v zájmu celé společnosti, aby nezůstávaly ležet nepohřbeny (Dig. 11, 7, 43 Papinianus lib. 8 quaestionum). Pro eliminaci zániku naděje na život bylo zakázáno pohřbít ženu, která zemřela těhotná, před vyjmutím jejího dítěte (Dig. 11, 8, 2; Marcellus 28 Dig.).
Obecné právní prameny často uvádí, že hroby s uloženými lidskými ostatky jsou jako posvátná místa věci mimo naše panství „res extra nostrum patrimoniae“ nebo řečí Římanů „res, quarum commercium non est“ či křesťanů „res extra commercium“ tj. věci vyloučené z právního obchodu a tudíž nepřevoditelné právními jednáními inter vivos.
Pokud někdo uložil tělo zemřelého s tím, že má být někdy v budoucnu přesunuto jinam, nebylo místo takového dočasného uložení zasvěceno bohům podsvětí. Podstatným byl úmysl, a pokud se počítalo s dalším přesunem ostatků, nebylo možné ho zasvětit (Dig. 11, 7, 39 Marcianus lib. 3 institutionum; Dig. 11, 7, 40 Paulus lib. 3 quaestionum).
I definitivně pohřbené ostatky ležící na zasvěceném místě mohly být za určitých okolností přesunuty na místo jiné. Obecně sice platil přísný zákaz narušování hrobů, ale v nutných případech, např. při hrozbě zatopení hrobu během povodní, mohl být ostatek po povolení kněží exhumován a v noci přesunut (Dig. 11, 7, 39 Marcianus lib. 3 institutionum; Pauli Sententiae 1, 21, 1).
Hrobem nebo hrobkou se v archaickém římském právu v právním smyslu se všemi z toho plynoucími důsledky stalo pouze místo, do kterého uložila ostatky oprávněná osoba mající ius inferendi. V klasické době proto nepožívaly ochrany hroby cizinců (sepulchra hostium). Hrobky se od svých počátků používaly k uložení více lidských pozůstatků. V klasickém římském právu se pro určení osoby, na kterou přecházelo po smrti otce rodiny právo pohřbívat v určité hrobce, rozlišovalo mezi hrobkou rodinnou (sepulchrum familiae), kde právo pohřbívat přecházelo pouze na potomky, tzv. agnáty, zřizovatele a hrobkou dědickou (sepulchrum hereditarium), která byla předmětem dědění obecně, a mohl ji tedy používat každý dědic. Ius inferendi k jedné hrobce tak mohl mít větší počet lidí, aniž by k tomu potřebovali souhlas ostatních, kterým toto právo také svědčilo (Marcianus v Dig. 1, 8, 6, 4). S výše uvedenými oprávněními často souviselo také ius sepulchri, tj. oprávnění a povinnost zároveň starat se nejen o vlastní hrob, ale také pečovat o kult Manů zde pohřbených osob, které bylo v rámci dědického řízení převoditelné na potomky (sepulchra familiaria) nebo na jakéhokoli jiného dědice (sepulchra hereditaria). V poklasickém právu tato dvě práva splynula a přestala se rozlišovat (Dig. 11, 8, 4 Ulpianus lib. secundo responsorium).
Pohřbení bylo možné na vlastní půdě zemřelého nebo pohřbivšího, anebo na cizí půdě s povolením jejího vlastníka. Pokud byl pozemek ve spoluvlastnictví více osob, bylo pro pohřbení nezbytné mít souhlas, byť dodatečný, všech spoluvlastníků (Dig. 1, 8, 6, 4 Marcianus lib. tertio institutionum). Původně byl v právní úpravě pohřebnictví klíčovým výraz sepulc/h/rum - hrob či hrobka, ale také pohřebiště a nakonec každé místo, kam již byly uloženy pozůstatky člověka (prameny často používají pojem „tělo a kosti člověka“ – corpus ossave hominis) nebo kde se spálily illatio mortui, protože samotné uložení popela zemřelého po archaické incineraci (spálení těla mimo krematorium) neučinilo z hrobového místa místo posvátné locus religiosae. Posvátný charakter získalo a podléhalo ochraně ze zákona teprve pohřbením alespoň určité nezpopelněné části nebo kosti z mrtvého těla. Proto přetrvávala praxe odřezávání kostí z mrtvého těla před vlastní incinerací nebo záchrana lebky před spálením přímo na hranici, aby mohly být takto zachráněné lidské části uloženy společně s popelem do hrobu. Při uložení ostatků jednoho člověka na více místech se vycházelo z názoru, že jeden zesnulý může mít pouze jeden pohřeb a jeden hrob, tj. jedno zasvěcené místo, přičemž zasvěceno bylo místo, kde byla pohřbena nejdůležitější část těla - hlava (Dig. 11, 7, 44 Paulus lib. 3 quaestionum).
Navzdory atavistickému, někdy až chorobnému strachu z lidských mrtvol, předčasných pohřbů a pomsty revenantů, nechyběli již od starověku lidé připraveni s různými motivy narušit nedotknutelnost hrobu a klid v něm pohřbených lidských ostatků v kostrových nebo popelnicových hrobech. Motivace pachatelů byla různá: od nízkého chtíče snadného zisku, přes touhu „vyšetřit“ pro sebe malé náklady místa pohřbení, zvýšení hodnoty pozemku, až po touhu spočinout poblíž těla svatého mučedníka nebo získat pro sebe jeho relikvii. S ohledem na tyto jevy nemohlo již tehdy zůstat trestní právo lhostejné. K zajištění bezpečnosti hrobů měl sloužit bohatý katalog trestů. Mezi skutkovou podstatu trestného činu znevážení posvátného místa patřilo neoprávněné stavění, úpravy nebo otevření hrobu (Dig. 47, 12, 3, 6 Ulpianus lib. 25 ad ed. Praetoris), opuštění hrobu vedoucí k jeho chátrání (Dig. 47, 12, 7 Marcianus lib. 3 institutionum), krádež materiálu, z něhož je postaven hrob, uložení v něm „cizího těla“ nebo využití hrobových staveb ke světským účelům, např. k bydlení. Podle Zákona XII desek nebylo dovoleno ukládat do hrobu zlato, s výjimkou situace, kdy měl zemřelý na zubech zlaté korunky.
V průběhu času se objevila možnost vzniku civilní odpovědnosti pachatele znevážení místa pohřbení, tzv. violatio sepulchri, což se projevilo v prétorských ediktech. Šlo o žalobu infamující, in bonum et aequum conceptae (soudce při ní přihlížel ke všem okolnostem případu) a byla to actio popularis (mohl jí podat kdokoliv, nikoliv jen ten, kdo měl ius sepulchri k dotčené hrobce).
Myšlenka ústředního všeobecného pohřebiště pro všechny obyvatele města, stejně jako neomezené, neoddělené pohřbívání přátel a nepřátel, příbuzných a cizinců do jednoho hrobového místa, kde by se jejich popel mísil, byla Římanům neznámá a taková praxe byla zákonem trestána velmi tvrdě. Prvním projevem nových trendů se stalo rozhodnutí Hadriána o uložení pokuty těm, kteří proti zákonu pohřbili mrtvé uvnitř městských hradeb. Další fakta trestní represe se objevily za vlády Severů, kteří ve snaze obnovit pořádek ve státě zpřísnili trestní sankce za individuální přestupky a podrobili trestu některé činy do té doby netrestné.
V zákonech shromážděných v kodexech Theodosia a Justiniána pokrývajících období od III. do V. století byl kladen důraz zejména na drancování starých hrobek. Trestný čin sepulchri violati zahrnoval za císařství celou řadu skutkových podstat a rozhodně byl chápán šířeji, než tomu bylo za republiky. Na prvním místě ze skutků řadících se pod tento trestný čin je samozřejmě nutné zmínit „obyčejné“ porušování hrobů bez úmyslu se obohatit. Stačilo tedy pouhé rozbíjení náhrobků, strhávání ozdob atp. - trestným byl tedy zcela po právu také vandalismus. Druhou velkou skupinu pak tvořilo přímo znesvěcování hrobů, spočívající ve vykopávání hrobů a vybírání kostí či svlékání mrtvol, přičemž tyto činnosti byly nejčastěji motivovány snahou obohatit se - jednalo se tedy o vykrádání hrobů. Od doby vlády císaře Constantina Velikého pak byl v souvislosti s ochranou křesťanských náhrobků ukládán stále častěji nejvyšší trest.
Pokud pohřebiště souviselo s kostelem nebo jinou stavbou církevního charakteru (například s kaplí, popřípadě s křížem), jednalo se z hlediska archeologie vždy o hřbitov. Tento termín je užíván také v souvislosti s pohřbíváním Židů. Až do přelomu 12. a 13. století bývala někdy pohřebišti označována všechna pohřební místa.
Císařové Gracián, Valentinianus a Theodosius zakazovali pohřbívání v kostelech a zkoušeli také omezit negativní následování, které pro stará pohřebiště přinesly nové formy křesťanské zbožnosti. Předpisy věnované zákazu demolice pohanských hrobů, a v ještě větším stupni zákazu získávání relikvií a pohřbení mučedníků uvnitř městských hradeb, ale postrádaly větší praktický význam.
V archaickém římském právu nenajdeme zákaz pohřbívat mrtvá nespálená lidská těla v sakrálních stavbách. Tento zákaz implicitně vyplýval z obecného zákazu pohřbívat ve městech obsaženém v X. tabuli Zákona dvanácti desek. Sakrální stavba však mohla být vybudována i mimo město. Římská právní úprava pohřbívání musela řešit ještě jednu zásadní otázku – nebylo důležité jen to, kdo může pohřbít ostatky a na jakém místě tak může nebo dokonce má učinit, ale také to, kdo ponese náklady takovéto činnosti actio funeraria. Naproti tomu otázku, kdo by měl vypravit pohřeb, řeší římské prameny poměrně okrajově. Zpravidla si sám zemřelý někoho k provedení pohřbu vybral – ať už za života, nebo v závěti. Zde mohly nastat dvě odlišné situace – bylo potřeba rozlišovat, zda byla osoba pouze jednostranně vybrána, nebo s ní byla uzavřena příkazní smlouva. Pokud se ani tyto osoby neujaly pohřbu nebo byly nepřítomné, mohl vypravit pohřeb kdokoliv, v neposlední řadě náboženská bratrstva (collegia funeraticia). Ochrana těm, kdo chtějí vypravit pohřeb a jsou k tomu oprávněni, byla poskytována prostřednictvím zakazovacích interdiktů de mortuo inferendo a de sepulchro aedificando (Dig. 11, 8, 1, 4 Ulpianus lib. 68 ad ed). Interdikt de mortuo inferendo se týkal přepravy lidských pozůstatků a přístupu osoby, která pohřeb provádí, na místo pohřbu, a mířil proti tomu, kdo by se tomu pokusil zabránit za použití síly (Dig. 11, 8, 1, pr. Ulpianus lib. 68 ad ed.), neboť se předpokládalo, že nemá být bráněno v pohřbu nikomu, kdo má k tomu právo (ius inferendi).
Nejdůležitějším okamžikem pohřbu byl již v raném novověku pohřební průvod (pompa funebris) a pohřební řeč (oratio funebris), v katolickém prostředí od 17. století pohřební (missa exequialis) a zádušní (rekviem) mše s kázáním (sermo funberis), jež se postupně stávala hlavním momentem smutečních obřadů (exekvií). Mezi sankce za narušování pohřebního obřadu byly koncem 19. století v českých zemích stanoveny nejen symbolické tresty z oblasti kanonického práva, ale i několik měsíců žaláře podle práva světského.
De lege lata absentují přestupky za porušení podmínek uložených na ochranu veřejného pořádku při konání státních nebo obecních pohřbů a pietních aktů, a v místech, kde se pohřbívá, tj. především na pohřebištích a v areálu krematorií. Právní zajištění ochrany občanských pohřbů doprovázejících pohřbívání lidí a pietních aktů (kladení věnců, vojenské pohřby, u příležitosti holocaustu, oslavách Mezinárodního dne Romů, apod.) jako služby ve veřejném zájmu a ochrany zájmu na udržení důstojnosti veřejných a neveřejných pohřebišť a krematorií (včetně areálu Lidice, NKP Pietní území Ležáky a KP Pietní místo Lety) je upraveno zejména v sekundárním objektu trestného činu podle § 358 trestního zákoníku (výtržnictví). Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení obřadu lidí, jejich čest a důstojnost bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Řádné pohřbení je uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na veřejném nebo neveřejném pohřebišti (inhumace) nebo jejich zpopelnění v krematoriu (incinerace). Zvyk spalování mrtvých lidských těl byl v moderních dobách v západní Evropě obnoven částečně za tzv. Francouzské revoluce r. 1797 a zesílil jakožto potvrzení racionalismu, materialismu a na odpor proti církvi. Zpopelňování těl mělo ještě na začátku 20. století přívržence především mezi příznivci sekty svobodných zednářů. Oddělit od sebe pohřeb a pohřbení znamená pohřbít bez obřadu nebo slavit smuteční obřad bez pohřbení, které poté musí zajistit obec, na jejímž území k úmrtí došlo nebo byly lidské pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku, a to na náklady dědiců či státu. Pohřbení mimo provozované pohřebiště nebo mimo krematorium je pohřbem zakázaným.
V právním řádu České republiky není výslovně uvedeno, kdo je oprávněn tělo zemřelého upravit, uložit do rakve, přenést, kdo mu smí vykopat hrob, pochovat ho do něj nebo pohřbít žehem. Oprávnění k podnikání v pohřebnictví při soustavném provozování služeb spojených s pohřbením je upraveno zákonem. Do právních předpisů je pohřebnictví promítnutým právem živit se pohřbíváním lidí, v němž je část společnosti a kultury oddělena od převahy náboženských institucí a symbolů obklopujících smrt. Tento trh nabízející poskytování smutečních služeb během celého roku vykazuje za určitých okolností znaky služby ve veřejném zájmu (Kotrlý, T., Pohřebnictví. Právní zajištění piety a důstojnosti lidských pozůstatků a ostatků, 2013, s. 16). V souhrnu nabízejí uvedené služby živnosti koncesované (provozovatelé pohřební služby, krematoria, balzamace a konzervace), volné (poradce pro pozůstalé, kosmetik těla zemřelého, řečník, obřadník, hrobník, stavitel hrobek apod.), a veřejnoprávní korporace (obce, registrované církve či náboženské společnosti).
Zákony regulující pohřebnictví a provoz pohřebišť jsou autonomní normativní systémy specifické předmětem své úpravy a imperfektností norem. Teprve s občanským, zdravotním a správním právem v užším smyslu tvoří právní úpravu vztahů vznikajících v důsledku smrti člověka. Zákon o pohřebnictví bývá považován za specifický subsystém správního práva. V širším smyslu ho lze označit za správní právo. Až na výjimku Ženevských úmluv upravujících civilní obranu, pohřbívání vojáků padlých v ozbrojených konfliktech a zajatců zemřelých v zajetí a dvou evropských úprav přeshraniční přepravy těl zemřelých, chybí v pohřebnictví právně závazný mezinárodní prvek. Problematiku anatomicko-patologických odpadů, zeleného pohřbívání, omezení emisí rtuti z krematorií nevyjímaje, neupravuje žádná směrnice EU. Pro ekologické souvislosti současného pohřebnictví neponechává antropocentrický ráz pohřbívání dostatek prostoru. Na vývoj právní úpravy související s pohřbíváním lidí v České republice měly, kromě právních úprav v rámci evropské západní kultury, významný vliv tři kategorie veřejných úkonů: bohoslužebné, které jsou vnitřní záležitostí církve, normativně sekulární, které jsou vnitřní záležitostí státu, a pietní, vycházející z lidové zbožnosti.
Od konce 18. století se do sekulární úpravy českého hřbitovního a pohřebního práva začala promítat veřejnoprávní rovina, v níž stát vyjadřoval zejména svůj zájem na řádném pohřbívání všech lidských pozůstatků na pohřebištích, a rovina soukromoprávní, ve které lze rozpoznat pietní nebo osobnostní hledisko. Nová Československá republika se zaměřila spíše na řešení problematiky právní úpravy hřbitovů, tzv. hřbitovního práva, nežli pohřebnictví, práva na pohřeb a pohřbívací povinnost, tzv. pohřebního práva, které v té době zůstávalo stále ještě doménou církví a náboženských společností. Pohřbívací povinnost a provozování veřejného pohřebiště přenesl stát postupně na jím uznané veřejnoprávní korporace, tj. obce. Nemůže-li obec zajistit provozování veřejného pohřebiště v územním obvodu své působnosti, je povinna ho zajistit v jiné obci v okolí na základě dohody s provozovatelem příslušného pohřebiště.
V občanském zákoníku bylo zásadním způsobem posíleno právo na tělesnou integritu člověka. Z této oblasti vztahů nelze vyjmout postmortální ochranu lidského těla ještě nenarozeného tj. nascitura, ve vztahu k němuž právo rovněž zakládá právní vztahy. Pozůstalým přitom nemohou být tato jejich práva krácena jen z toho důvodu, že dojde k potratu či se narodí mrtvé dítě. Těmto lidským pozůstatkům musí být zajištěna stejná pieta a důstojnost jako živě narozeným dětem zemřelým bezprostředně po porodu. Členové spolku Tobit začali v České republice tyto lidské pozůstatky pohřbívat na vlastní náklady.
Římské právo
Právní ochrana nepohřbených lidských pozůstatků nebo uložených lidských ostatků na pohřebišti sahá svými kořeny hluboko do archaických právních počátků antického Říma, kdy bylo v zájmu celé společnosti, aby nezůstávaly ležet nepohřbeny (Dig. 11, 7, 43 Papinianus lib. 8 quaestionum). Pro eliminaci zániku naděje na život bylo zakázáno pohřbít ženu, která zemřela těhotná, před vyjmutím jejího dítěte (Dig. 11, 8, 2; Marcellus 28 Dig.).
Obecné právní prameny často uvádí, že hroby s uloženými lidskými ostatky jsou jako posvátná místa věci mimo naše panství „res extra nostrum patrimoniae“ nebo řečí Římanů „res, quarum commercium non est“ či křesťanů „res extra commercium“ tj. věci vyloučené z právního obchodu a tudíž nepřevoditelné právními jednáními inter vivos.
Pokud někdo uložil tělo zemřelého s tím, že má být někdy v budoucnu přesunuto jinam, nebylo místo takového dočasného uložení zasvěceno bohům podsvětí. Podstatným byl úmysl, a pokud se počítalo s dalším přesunem ostatků, nebylo možné ho zasvětit (Dig. 11, 7, 39 Marcianus lib. 3 institutionum; Dig. 11, 7, 40 Paulus lib. 3 quaestionum).
I definitivně pohřbené ostatky ležící na zasvěceném místě mohly být za určitých okolností přesunuty na místo jiné. Obecně sice platil přísný zákaz narušování hrobů, ale v nutných případech, např. při hrozbě zatopení hrobu během povodní, mohl být ostatek po povolení kněží exhumován a v noci přesunut (Dig. 11, 7, 39 Marcianus lib. 3 institutionum; Pauli Sententiae 1, 21, 1).
Hrobem nebo hrobkou se v archaickém římském právu v právním smyslu se všemi z toho plynoucími důsledky stalo pouze místo, do kterého uložila ostatky oprávněná osoba mající ius inferendi. V klasické době proto nepožívaly ochrany hroby cizinců (sepulchra hostium). Hrobky se od svých počátků používaly k uložení více lidských pozůstatků. V klasickém římském právu se pro určení osoby, na kterou přecházelo po smrti otce rodiny právo pohřbívat v určité hrobce, rozlišovalo mezi hrobkou rodinnou (sepulchrum familiae), kde právo pohřbívat přecházelo pouze na potomky, tzv. agnáty, zřizovatele a hrobkou dědickou (sepulchrum hereditarium), která byla předmětem dědění obecně, a mohl ji tedy používat každý dědic. Ius inferendi k jedné hrobce tak mohl mít větší počet lidí, aniž by k tomu potřebovali souhlas ostatních, kterým toto právo také svědčilo (Marcianus v Dig. 1, 8, 6, 4). S výše uvedenými oprávněními často souviselo také ius sepulchri, tj. oprávnění a povinnost zároveň starat se nejen o vlastní hrob, ale také pečovat o kult Manů zde pohřbených osob, které bylo v rámci dědického řízení převoditelné na potomky (sepulchra familiaria) nebo na jakéhokoli jiného dědice (sepulchra hereditaria). V poklasickém právu tato dvě práva splynula a přestala se rozlišovat (Dig. 11, 8, 4 Ulpianus lib. secundo responsorium).
Pohřbení bylo možné na vlastní půdě zemřelého nebo pohřbivšího, anebo na cizí půdě s povolením jejího vlastníka. Pokud byl pozemek ve spoluvlastnictví více osob, bylo pro pohřbení nezbytné mít souhlas, byť dodatečný, všech spoluvlastníků (Dig. 1, 8, 6, 4 Marcianus lib. tertio institutionum). Původně byl v právní úpravě pohřebnictví klíčovým výraz sepulc/h/rum - hrob či hrobka, ale také pohřebiště a nakonec každé místo, kam již byly uloženy pozůstatky člověka (prameny často používají pojem „tělo a kosti člověka“ – corpus ossave hominis) nebo kde se spálily illatio mortui, protože samotné uložení popela zemřelého po archaické incineraci (spálení těla mimo krematorium) neučinilo z hrobového místa místo posvátné locus religiosae. Posvátný charakter získalo a podléhalo ochraně ze zákona teprve pohřbením alespoň určité nezpopelněné části nebo kosti z mrtvého těla. Proto přetrvávala praxe odřezávání kostí z mrtvého těla před vlastní incinerací nebo záchrana lebky před spálením přímo na hranici, aby mohly být takto zachráněné lidské části uloženy společně s popelem do hrobu. Při uložení ostatků jednoho člověka na více místech se vycházelo z názoru, že jeden zesnulý může mít pouze jeden pohřeb a jeden hrob, tj. jedno zasvěcené místo, přičemž zasvěceno bylo místo, kde byla pohřbena nejdůležitější část těla - hlava (Dig. 11, 7, 44 Paulus lib. 3 quaestionum).
Navzdory atavistickému, někdy až chorobnému strachu z lidských mrtvol, předčasných pohřbů a pomsty revenantů, nechyběli již od starověku lidé připraveni s různými motivy narušit nedotknutelnost hrobu a klid v něm pohřbených lidských ostatků v kostrových nebo popelnicových hrobech. Motivace pachatelů byla různá: od nízkého chtíče snadného zisku, přes touhu „vyšetřit“ pro sebe malé náklady místa pohřbení, zvýšení hodnoty pozemku, až po touhu spočinout poblíž těla svatého mučedníka nebo získat pro sebe jeho relikvii. S ohledem na tyto jevy nemohlo již tehdy zůstat trestní právo lhostejné. K zajištění bezpečnosti hrobů měl sloužit bohatý katalog trestů. Mezi skutkovou podstatu trestného činu znevážení posvátného místa patřilo neoprávněné stavění, úpravy nebo otevření hrobu (Dig. 47, 12, 3, 6 Ulpianus lib. 25 ad ed. Praetoris), opuštění hrobu vedoucí k jeho chátrání (Dig. 47, 12, 7 Marcianus lib. 3 institutionum), krádež materiálu, z něhož je postaven hrob, uložení v něm „cizího těla“ nebo využití hrobových staveb ke světským účelům, např. k bydlení. Podle Zákona XII desek nebylo dovoleno ukládat do hrobu zlato, s výjimkou situace, kdy měl zemřelý na zubech zlaté korunky.
V průběhu času se objevila možnost vzniku civilní odpovědnosti pachatele znevážení místa pohřbení, tzv. violatio sepulchri, což se projevilo v prétorských ediktech. Šlo o žalobu infamující, in bonum et aequum conceptae (soudce při ní přihlížel ke všem okolnostem případu) a byla to actio popularis (mohl jí podat kdokoliv, nikoliv jen ten, kdo měl ius sepulchri k dotčené hrobce).
Myšlenka ústředního všeobecného pohřebiště pro všechny obyvatele města, stejně jako neomezené, neoddělené pohřbívání přátel a nepřátel, příbuzných a cizinců do jednoho hrobového místa, kde by se jejich popel mísil, byla Římanům neznámá a taková praxe byla zákonem trestána velmi tvrdě. Prvním projevem nových trendů se stalo rozhodnutí Hadriána o uložení pokuty těm, kteří proti zákonu pohřbili mrtvé uvnitř městských hradeb. Další fakta trestní represe se objevily za vlády Severů, kteří ve snaze obnovit pořádek ve státě zpřísnili trestní sankce za individuální přestupky a podrobili trestu některé činy do té doby netrestné.
V zákonech shromážděných v kodexech Theodosia a Justiniána pokrývajících období od III. do V. století byl kladen důraz zejména na drancování starých hrobek. Trestný čin sepulchri violati zahrnoval za císařství celou řadu skutkových podstat a rozhodně byl chápán šířeji, než tomu bylo za republiky. Na prvním místě ze skutků řadících se pod tento trestný čin je samozřejmě nutné zmínit „obyčejné“ porušování hrobů bez úmyslu se obohatit. Stačilo tedy pouhé rozbíjení náhrobků, strhávání ozdob atp. - trestným byl tedy zcela po právu také vandalismus. Druhou velkou skupinu pak tvořilo přímo znesvěcování hrobů, spočívající ve vykopávání hrobů a vybírání kostí či svlékání mrtvol, přičemž tyto činnosti byly nejčastěji motivovány snahou obohatit se - jednalo se tedy o vykrádání hrobů. Od doby vlády císaře Constantina Velikého pak byl v souvislosti s ochranou křesťanských náhrobků ukládán stále častěji nejvyšší trest.
Pokud pohřebiště souviselo s kostelem nebo jinou stavbou církevního charakteru (například s kaplí, popřípadě s křížem), jednalo se z hlediska archeologie vždy o hřbitov. Tento termín je užíván také v souvislosti s pohřbíváním Židů. Až do přelomu 12. a 13. století bývala někdy pohřebišti označována všechna pohřební místa.
Císařové Gracián, Valentinianus a Theodosius zakazovali pohřbívání v kostelech a zkoušeli také omezit negativní následování, které pro stará pohřebiště přinesly nové formy křesťanské zbožnosti. Předpisy věnované zákazu demolice pohanských hrobů, a v ještě větším stupni zákazu získávání relikvií a pohřbení mučedníků uvnitř městských hradeb, ale postrádaly větší praktický význam.
V archaickém římském právu nenajdeme zákaz pohřbívat mrtvá nespálená lidská těla v sakrálních stavbách. Tento zákaz implicitně vyplýval z obecného zákazu pohřbívat ve městech obsaženém v X. tabuli Zákona dvanácti desek. Sakrální stavba však mohla být vybudována i mimo město. Římská právní úprava pohřbívání musela řešit ještě jednu zásadní otázku – nebylo důležité jen to, kdo může pohřbít ostatky a na jakém místě tak může nebo dokonce má učinit, ale také to, kdo ponese náklady takovéto činnosti actio funeraria. Naproti tomu otázku, kdo by měl vypravit pohřeb, řeší římské prameny poměrně okrajově. Zpravidla si sám zemřelý někoho k provedení pohřbu vybral – ať už za života, nebo v závěti. Zde mohly nastat dvě odlišné situace – bylo potřeba rozlišovat, zda byla osoba pouze jednostranně vybrána, nebo s ní byla uzavřena příkazní smlouva. Pokud se ani tyto osoby neujaly pohřbu nebo byly nepřítomné, mohl vypravit pohřeb kdokoliv, v neposlední řadě náboženská bratrstva (collegia funeraticia). Ochrana těm, kdo chtějí vypravit pohřeb a jsou k tomu oprávněni, byla poskytována prostřednictvím zakazovacích interdiktů de mortuo inferendo a de sepulchro aedificando (Dig. 11, 8, 1, 4 Ulpianus lib. 68 ad ed). Interdikt de mortuo inferendo se týkal přepravy lidských pozůstatků a přístupu osoby, která pohřeb provádí, na místo pohřbu, a mířil proti tomu, kdo by se tomu pokusil zabránit za použití síly (Dig. 11, 8, 1, pr. Ulpianus lib. 68 ad ed.), neboť se předpokládalo, že nemá být bráněno v pohřbu nikomu, kdo má k tomu právo (ius inferendi).
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP I. 2015
Späť na tému Česká republika
