Papež František pohřbívá bezdomovce
Když v roce 800 obdržel Karel Veliký od papeže pozemek určený pro pohřbívání německých poutníků vzdálený jen několik málo kroků od hrobu apoštola Petra, sotva si představil, že by se na něm o více než 12 století později našlo mezi hroby knížat a rytířů místo pro hrob obyčejného bezdomovce. Willy Herteleer nebyl aristokratem, německým duchovním ani členem arcibratrstva, kterým je hřbitov Campo Santo Teutonico, jako dosud vyhledávané místo pohřbení, obvykle vyhrazen.
Zpráva Tiskového střediska Svatého stolce zveřejněná v posledním únorovém týdnu letošního roku ozřejmila světu bližší okolnosti pohřbení přibližně osmdesátiletého starce vlámského původu na nejstarším německém hřbitově, který je ve vlastnictví arcibratrstva bolestné Matky boží Němců a Vlámů a leží za zdmi Vatikánu, mezi bazilikou sv. Petra a Audienčním sálem Pavla VI, stejně jako další z komplexu přilehlých budov pařících stejnojmenné nejstarší německé nadaci v Římě - sídlo kněžského kolegia a Římského institutu Görresovy společnosti. Další z pronikavých sdělení papeže Františka týkající se vyloučených, s nimiž naše společnost nepočítá. Mohou být nanejvýš číslem. Namísto toho jsou v srdci. Nejen papeže, ale i Krista Pána, který vždy miloval přednostně nejchudší.
Za posledních 25 let nevynechal vlámský katolík Willy Herteleer téměř žádnou ranní mši svatou v kostele sv. Anny, po níž zůstával na Via di Porta Angelica opřený o sloup veřejného osvětlení se svým vozíkem, který byl jeho jediným majetkem, a pozoroval všechny lidi kolem. Velmi často se dal s někým do řeči. O víře přesvědčoval zejména mladé lidi, které zval do kostela. Nejen pro farníky vatikánské farnosti sv. Anny, kterými jsou zaměstnanci Svatého stolce a obyvatelé přilehlé římské čtvrti Borgo, kde žil z almužny, ale i pro mnohé další, kteří se s ním setkali, se tak během uplynulého čtvrt století stal známou postavou v okolí náměstí sv. Petra a svojí laskavostí, otevřeností a dobrotou si získal řadu přátel. Patřil mezi ně i monsignore Americo Ciani, kanovník baziliky sv. Petra, který ho popisuje jako muže svobodného ducha, neochvějné víry a nepřetržitých modliteb, který žil v jednoduchosti a skromnosti a jehož lékem bylo společenství.
Díky zájmu lidí, kterým nebyla jeho nepřítomnost na místech s ním spjatých lhostejná, se podařilo identifikovat jeho mrtvé tělo, které leželo od 12. prosince v márnici římské nemocnice sv. Ducha, v níž zemřel. Když se rozšířila zpráva o jeho úmrtí, klepalo do té doby nevídané množství lidí na dveře místního faráře Bruna Silvestriniho, aby zjistili, kdy bude mít Willy pohřeb a jak mohou pomoci zachovat vzpomínku na něj.
Byl to právě mns. Ciani, který Svatému otci o úmrtí Herteleera řekl a současně se na něj obrátil s tím, že nevědí, kam jej pochovat. „Vypravte mu důstojný pohřeb ve Vatikánu,“ zněla odpověď papeže Františka.
Náklady pohřbu plně uhradila jedna německy mluvící rodina. Pohřebnímu obřadu v kapli hřbitova předsedal 9. ledna 2015 za účasti také všech kanovníků baziliky sv. Petra mns. Americo Ciani. Zaznělo při něm poděkování Pánu za setkání s mužem, zdánlivě samotářem, který se ale necítil sám, protože v něm byla přítomna Boží milost.
Jeho příběh by mohl být cestou nabádání nás všech, abychom se na mnohé bezdomovce dívali jinýma očima.
Poznámka namísto závěru
Českému dvaapadesátiletému bezdomovci závislému na alkoholu Josefu Pavelkovi, který přespával na městských pouličních toaletách ve městě Ennis, bývalému stavebnímu dělníkovi, který v Irsku rozšířil řady nezaměstnaných kvůli krizi ve stavebnictví, zajistily před dvěma lety tamní úřady na náklady státu církevní pohřeb po té, kdy jeho nejbližší rodina neprojevila zájem o převoz jeho těla do rodně země, ani o vypravení pohřbu. Dary u oltáře v katedrále sv. Petra a Pavla v Ennis byly vybrány, aby reprezentovaly jeho život – česká národní vlajka, vlněný klobouk, který rád nosil, a kytice pestrých květin symbolizující věčný život. Pohřebního obřadu, kterému předsedal kněz Ger Fitzerald a vyzdvihl během něj jako důležité Josefovo lidství v protiváze s jeho alkoholismem či prosbě o 1 -2 €, se zúčastnilo asi 150 lidí. Rakev lemovaly dvě řady velkých svíček, nechyběla zarámovaná fotografie, vzkazy, hrst euromincí nebo krabička cigaret. Začátek obřadu musel být posunut, protože mnozí příchozí s sebou přinesli hudební nástroje, aby zahráli panu Pavelkovi na počest.
Je nanejvýš pravděpodobné, že obdobné formy pohřbu by se bezdomovci Josefu Pavelkovi v rodné vlasti zřejmě nedostalo. Důstojnost a zajištění slušného pohřbu dle místních zvyklostí, pojmy zmiňované v českém právním řádu, vzaly úřední administrativní mechanikou posledních let fakticky za své. Účelnost přebíjí rádoby efektivnost a hospodárnost. Plíživě vzniká tradice nová, „umělá“, která se zvrhává do pouhé strohé řeči čísel. V České republice bezmyšlenkovitě vítězí průmyslová forma pohřbení nejen nemajetných lidí – anonymní kremace lidských pozůstatků, jíž stále častěji nepředchází obřad. Završením lhostejnosti je pak smísení zpopelněných lidských ostatků z nevyzvednutých uren.
Zpráva Tiskového střediska Svatého stolce zveřejněná v posledním únorovém týdnu letošního roku ozřejmila světu bližší okolnosti pohřbení přibližně osmdesátiletého starce vlámského původu na nejstarším německém hřbitově, který je ve vlastnictví arcibratrstva bolestné Matky boží Němců a Vlámů a leží za zdmi Vatikánu, mezi bazilikou sv. Petra a Audienčním sálem Pavla VI, stejně jako další z komplexu přilehlých budov pařících stejnojmenné nejstarší německé nadaci v Římě - sídlo kněžského kolegia a Římského institutu Görresovy společnosti. Další z pronikavých sdělení papeže Františka týkající se vyloučených, s nimiž naše společnost nepočítá. Mohou být nanejvýš číslem. Namísto toho jsou v srdci. Nejen papeže, ale i Krista Pána, který vždy miloval přednostně nejchudší.
 |
|
Autor fotografií Peter Derflinger
|
Díky zájmu lidí, kterým nebyla jeho nepřítomnost na místech s ním spjatých lhostejná, se podařilo identifikovat jeho mrtvé tělo, které leželo od 12. prosince v márnici římské nemocnice sv. Ducha, v níž zemřel. Když se rozšířila zpráva o jeho úmrtí, klepalo do té doby nevídané množství lidí na dveře místního faráře Bruna Silvestriniho, aby zjistili, kdy bude mít Willy pohřeb a jak mohou pomoci zachovat vzpomínku na něj.
Byl to právě mns. Ciani, který Svatému otci o úmrtí Herteleera řekl a současně se na něj obrátil s tím, že nevědí, kam jej pochovat. „Vypravte mu důstojný pohřeb ve Vatikánu,“ zněla odpověď papeže Františka.
Náklady pohřbu plně uhradila jedna německy mluvící rodina. Pohřebnímu obřadu v kapli hřbitova předsedal 9. ledna 2015 za účasti také všech kanovníků baziliky sv. Petra mns. Americo Ciani. Zaznělo při něm poděkování Pánu za setkání s mužem, zdánlivě samotářem, který se ale necítil sám, protože v něm byla přítomna Boží milost.
Jeho příběh by mohl být cestou nabádání nás všech, abychom se na mnohé bezdomovce dívali jinýma očima.
Poznámka namísto závěru
Českému dvaapadesátiletému bezdomovci závislému na alkoholu Josefu Pavelkovi, který přespával na městských pouličních toaletách ve městě Ennis, bývalému stavebnímu dělníkovi, který v Irsku rozšířil řady nezaměstnaných kvůli krizi ve stavebnictví, zajistily před dvěma lety tamní úřady na náklady státu církevní pohřeb po té, kdy jeho nejbližší rodina neprojevila zájem o převoz jeho těla do rodně země, ani o vypravení pohřbu. Dary u oltáře v katedrále sv. Petra a Pavla v Ennis byly vybrány, aby reprezentovaly jeho život – česká národní vlajka, vlněný klobouk, který rád nosil, a kytice pestrých květin symbolizující věčný život. Pohřebního obřadu, kterému předsedal kněz Ger Fitzerald a vyzdvihl během něj jako důležité Josefovo lidství v protiváze s jeho alkoholismem či prosbě o 1 -2 €, se zúčastnilo asi 150 lidí. Rakev lemovaly dvě řady velkých svíček, nechyběla zarámovaná fotografie, vzkazy, hrst euromincí nebo krabička cigaret. Začátek obřadu musel být posunut, protože mnozí příchozí s sebou přinesli hudební nástroje, aby zahráli panu Pavelkovi na počest.
Je nanejvýš pravděpodobné, že obdobné formy pohřbu by se bezdomovci Josefu Pavelkovi v rodné vlasti zřejmě nedostalo. Důstojnost a zajištění slušného pohřbu dle místních zvyklostí, pojmy zmiňované v českém právním řádu, vzaly úřední administrativní mechanikou posledních let fakticky za své. Účelnost přebíjí rádoby efektivnost a hospodárnost. Plíživě vzniká tradice nová, „umělá“, která se zvrhává do pouhé strohé řeči čísel. V České republice bezmyšlenkovitě vítězí průmyslová forma pohřbení nejen nemajetných lidí – anonymní kremace lidských pozůstatků, jíž stále častěji nepředchází obřad. Završením lhostejnosti je pak smísení zpopelněných lidských ostatků z nevyzvednutých uren.
Ing. Jana Vališová, fotografie Peter Derflinger © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP II. 2015
publikované vo vydaní SP II. 2015
Späť na tému Česká republika
Kliknutím na obrázok otvoríte fotoprílohu
Prezrite si pohodlne 4 fotografie
