Ochrana lidského těla po smrti
Nový Občanský zákoník – NOZ (zákon č. 89/2012), účinný od 1. ledna 2014, se dotýká mimo jiné i problematiky ochrany lidského těla po smrti člověka a to v § 113 a následujících. Stanoví, že „Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem“. Týká se to provedení pitvy nebo použití lidského těla po smrti člověka pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům, ale jen tehdy je-li k tomu souhlas zemřelého za jeho života. Pokud takový souhlas k použití těla dle § 113 není, pak platí, že s takovým použitím těla či pitvou po smrti nesouhlasí. Bez souhlasu lze použít mrtvé lidské tělo k uvedeným úkonům jen tehdy, pokud tak stanoví jiný zákon v oblasti veřejného práva z důvodů zdravotních nebo policejních.
Mám za to, že aplikování těchto zásad je plně na zdravotnících či policejních orgánech (nikoliv na pohřebních službách) a zkušeností z prvních měsíců platností NOZ ukazují na řadu problémů, které se nás někdy nepřímo dotýkají, ale nepřísluší nám je řešit.
NOZ dává také člověku právo rozhodnout, jaký má mít pohřeb. § 114 doslova uvádí: „Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoliv z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob pak, rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel“.
Toto ustanovení je v právních předpisech (vyjma povinnosti obcí) zcela nové a řada z nás zatím necítila potřebu se jím jakkoli zabývat. Naopak u jiných toto ustanovení vyvolává řadu otázek jak postupovat v případech, kdy se k objednání pohřbu hlásí různé osoby, apod., a zda to nepovede k nežádoucím právním důsledkům.
Snad nejvíce pochybností vyvolává otázka, zda dle tohoto ustanovení zákona má pohřební služba povinnost pátrat po tom, zda objednatel pohřbení je právě tou osobou, která je dle zákona k objednání oprávněna, kde to zjišťovat, jakou formou to má být podchyceno a další. A při velké míře rozvodovosti a soužití mimo manželství jsou případné obavy na místě.
Obšírně byla tato otázka diskutována i na semináři, které Sdružení pohřebnictví organizovalo 28. února 2014 v Brně i s přednášejícím panem JUDr. Romanem Dávidem z katedry občanského práva Masarykovy univerzity v Brně.
V souvislosti s osobní opakovanou zkušeností v posledních cca 2 letech jsme se způsobem aplikace tohoto ustanovení § 114 NOZ zabývali a dospěli jsme k závěru, že toto ustanovení přehlížet nemůžeme. Ale podle mne také nejsme těmi, kteří bychom měli pátrat a dopředu rozhodovat o tom, s kým službu pohřbení (pohřeb) sjednáme a čí požadavek odmítneme.
Přijali jsme zásadu, kdy se jako podnikatelé vůči spotřebiteli cítíme odpovědni za poskytnutí objednatelům takových informací a navození takových situací, kterými minimálně naplníme informační povinnost vůči osobě slabší – spotřebiteli.
V praxi to znamená, že:
1. Předně vedle osobních údajů objednatel pohřbení evidujeme (již řadu let) i jeho příbuzenský poměr k zemřelému.
2. V kanceláři pro sjednání služby prezentujeme poučení o znění § 114 a posloupnosti v právech na obstarání pohřbení (například stejnou měrou jako ceník).
3. V ujednání smlouvy (je vždy písemná) je nyní ustanovení, kterým objednatel potvrzuje, že zesnulý nezanechal prokazatelný projev vůle na způsob provedení pohřbení (na doporučení bude formulace upravena „objednatel potvrzuje, že mu není znám prokazatelný projev vůle zemřelého na způsob pohřbu“).
4. Je-li objednatelem pohřbení jiná osoba než manžel, který žije, pak požadujeme, aby takový objednatel ve smlouvě podepsal prohlášení, že k objednání pohřbu byl osobou oprávněnou dle zákona pověřen. Zmocnění formou plné moci případně s ověřeným podpisem zmocnitele nám připadá jako nadbytečné.
5. Konečně se snažíme taktním způsobem dát najevo a vysvětlit, že pokud by se s požadavkem na jiný způsob pohřbu na nás obrátila jiná osoba, která prokáže přednostní právo na rozhodnutí o způsobu vypravení pohřbu, pak jí budeme muset vyhovět. Takové situace mohou nastat zejména v případech, kdy pohřeb zemřelého obstarává osoba žijící s ním ve společné domácnosti např. jako přítel nebo přítelkyně.
Zatím s uvedeným postupem ani se zákazníky nemáme potíže a věřím, že i čas, tak jako názor přednášejícího na semináři nám jeho vhodnost potvrdí. Jiný přístup a výklad zejména soudů samozřejmě nevylučuji.
Ing. Václav Graf 2014 © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP jún 2014
Mám za to, že aplikování těchto zásad je plně na zdravotnících či policejních orgánech (nikoliv na pohřebních službách) a zkušeností z prvních měsíců platností NOZ ukazují na řadu problémů, které se nás někdy nepřímo dotýkají, ale nepřísluší nám je řešit.
NOZ dává také člověku právo rozhodnout, jaký má mít pohřeb. § 114 doslova uvádí: „Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoliv z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob pak, rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel“.
Toto ustanovení je v právních předpisech (vyjma povinnosti obcí) zcela nové a řada z nás zatím necítila potřebu se jím jakkoli zabývat. Naopak u jiných toto ustanovení vyvolává řadu otázek jak postupovat v případech, kdy se k objednání pohřbu hlásí různé osoby, apod., a zda to nepovede k nežádoucím právním důsledkům.
Snad nejvíce pochybností vyvolává otázka, zda dle tohoto ustanovení zákona má pohřební služba povinnost pátrat po tom, zda objednatel pohřbení je právě tou osobou, která je dle zákona k objednání oprávněna, kde to zjišťovat, jakou formou to má být podchyceno a další. A při velké míře rozvodovosti a soužití mimo manželství jsou případné obavy na místě.
Obšírně byla tato otázka diskutována i na semináři, které Sdružení pohřebnictví organizovalo 28. února 2014 v Brně i s přednášejícím panem JUDr. Romanem Dávidem z katedry občanského práva Masarykovy univerzity v Brně.
 |
|
Ing. Václav Graf, Sdružení pohřebnictví v ČR
|
Přijali jsme zásadu, kdy se jako podnikatelé vůči spotřebiteli cítíme odpovědni za poskytnutí objednatelům takových informací a navození takových situací, kterými minimálně naplníme informační povinnost vůči osobě slabší – spotřebiteli.
V praxi to znamená, že:
1. Předně vedle osobních údajů objednatel pohřbení evidujeme (již řadu let) i jeho příbuzenský poměr k zemřelému.
2. V kanceláři pro sjednání služby prezentujeme poučení o znění § 114 a posloupnosti v právech na obstarání pohřbení (například stejnou měrou jako ceník).
3. V ujednání smlouvy (je vždy písemná) je nyní ustanovení, kterým objednatel potvrzuje, že zesnulý nezanechal prokazatelný projev vůle na způsob provedení pohřbení (na doporučení bude formulace upravena „objednatel potvrzuje, že mu není znám prokazatelný projev vůle zemřelého na způsob pohřbu“).
4. Je-li objednatelem pohřbení jiná osoba než manžel, který žije, pak požadujeme, aby takový objednatel ve smlouvě podepsal prohlášení, že k objednání pohřbu byl osobou oprávněnou dle zákona pověřen. Zmocnění formou plné moci případně s ověřeným podpisem zmocnitele nám připadá jako nadbytečné.
5. Konečně se snažíme taktním způsobem dát najevo a vysvětlit, že pokud by se s požadavkem na jiný způsob pohřbu na nás obrátila jiná osoba, která prokáže přednostní právo na rozhodnutí o způsobu vypravení pohřbu, pak jí budeme muset vyhovět. Takové situace mohou nastat zejména v případech, kdy pohřeb zemřelého obstarává osoba žijící s ním ve společné domácnosti např. jako přítel nebo přítelkyně.
Zatím s uvedeným postupem ani se zákazníky nemáme potíže a věřím, že i čas, tak jako názor přednášejícího na semináři nám jeho vhodnost potvrdí. Jiný přístup a výklad zejména soudů samozřejmě nevylučuji.
Ing. Václav Graf 2014 © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP jún 2014
Späť na tému Česká republika
