Kadáver
Návrh vyhlášky Ministerstva zemědělství (MZE) o kadáverech zvířat v zájmovém chovu vyvolal koncem minulého roku v České republice živou diskusi mezi právníky a předkladatelem o jejich postmortální ochraně. Vždyť zvířecí kosti se mísí s lidskými v hrobech starých nejméně 12 000 let. Tomuto pravěkému obyčeji ovšem již tisíce let brání doktrína monoteistických náboženství (judaismus, křesťanství a islám).
Autor tohoto článku se dne 21. listopadu 2013 osobně účastnil ústního řízení na MZE za přítomnosti JUDr. Milady Petkovové a JUDr. Pavla Nováka. Státní veterinární správu při tomto jednání zastupovali Mgr. Marcela Skřivánková, Mgr. Klára Štěpánková a MVDr. Radomír Belza. Cílem jednání bylo vypořádat zásadní nesouhlas Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) s návrhem vyhlášky.
Zdůvodnění vyhlášky
Citujme nejcitlivější bod důvodové zprávy navrhované vyhlášky MZE: „V současné době, kdy téměř v každé druhé domácnosti žije nějaký zvířecí mazlíček, roste počet zvířat v městských aglomeracích (např. Praze žije v současnosti více než sto tisíc psů), v nichž ne všichni chovatelé mají možnost pohřbení uhynulého zvířete na vlastním pozemku a nechtějí kadáver nechat zlikvidovat v asanačním podniku, je stanovení bližších podmínek a požadavků na „zvířecí hřbitovy“ logickým krokem.“
Kde vzalo MZE jistotu, že ne všichni chovatelé chtějí kadáver nechat zlikvidovat v asanačním podniku? Kolik takových chovatelů v ČR je? Jsou jich stovky nebo tisíce? Cituje snad MZE nějaký publikovaný sociologický výzkum z poslední doby věnující se této problematice? Na tyto otázky mi během ústního jednání zástupci MZE nebyli schopni odpovědět. Jde o domněnku pěti výše jmenovaných úředníků, kterým nakonec nezbylo nic jiného, než se během jednání odvolat na právní akt Evropské unie.
Slovensko vyhlášku již přijalo
Vzhledem ke značné neurčitosti praktických aspektů při zřizování tzv. „zvířecích hřbitovů“, a to i v sousedství veřejných pohřebišť, potřebě zachování základních principů důstojného nakládání s těly zemřelých a reálné možnosti přijetí konkrétní obecně závazné vyhlášky obcí regulující tuto oblast, navrhlo MMR neřešit dotčenou problematiku cestou legislativní, nýbrž metodickou. Ve své konkrétní argumentaci se opřelo o vyhlášku č. 148/2012 Z. z. Ministerstva pôdohospodárstva a rozvoja vidieka Slovenskej republiky, ktorou sa ustanovujú podrobnosti o výnimkách pri zbere, preprave a odstraňovaní vedľajších živočíšnych produktov a o použití vedľajších živočíšnych produktov na osobitné kŕmne účely, která je mnohem kazuističtějí a propracovanější.
Termín „kadáver“
Podívejme se nejprve obecně na zmiňovaný návrh vyhlášky MZE, který byl v rámci meziresortního připomínkového řízení rozeslán 37 institucím. Sedm z nich během něj uplatnilo 26 připomínek, přičemž 17 jich bylo zásadních. Přestože bylo připomínkové řízení 15. 11. 2013 ukončeno, vyhláška nebyla dodnes vládou přijata. Dvě ministerstva se shodla na tom, že termín „kadáver“ vyhláška nemá používat.
Výlučně v odborné terminologii používané slovo „kadáver“ není součástí běžné mluvy a jeho užití nejen v názvu vyhlášky tak vylučuje jeho obecnou srozumitelnost. Legislativní pravidla vlády přitom jednoznačně stanoví, že cizí slova lze v právním předpise užívat jen zcela výjimečně, a to pokud neexistuje jejich česká náhrada (čl. 40 odst. 1). V daném případě užívá standardně český jazyk významově shodných slov „uhynulé zvíře“ či výstižněji „mršina“, jejichž použití by bylo pro název vyhlášky vhodnější. A to nemluvě o profesi anatomů na vysokých školách a patologů v prosekturách nemocnic, kteří pojmem kadáver označují výhradně mrtvé lidské tělo a jeho části.
Právní akt EU
Žádný platný právní akt EU nevyžaduje povinné zřizování společných uložišť mršin zvířecích společníků člověka, tzv. „zvířecích hřbitovů“, ve veřejném zájmu. Ani podle českého právního řádu nejsou tato asanační zařízení součástí občanské vybavenosti měst a obcí. Nestačilo by proto doporučení veterinární správy a propagace u zainteresovaných subjektů? Navrhovaná právní úprava není dle názoru MMR k danému účelu nutná a v některých případech ani z etického hlediska vhodná.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 v odstavci 16 uvádí jako důvod klasifikace zvířat v zájmovém chovu nepoužívání vedlejších produktů z těchto zvířat v krmivech pro hospodářská zvířata. Kromě asanačního využití a zpracování umožňuje sice článek 19 tohoto nařízení příslušnému orgánu povolit neškodné odstranění uhynulých zvířat v zájmovém chovu a koňovitých zahrabáním, ovšem žádné nařízení či směrnice EU nezná důvod, který předkladatel uvádí v odůvodnění vyhlášky: „chovatelé … nechtějí kadáver nechat zlikvidovat v asanačním podniku“. Odstranit mršinu zahrabáním umožňuje EU výjimečně jako analogii s dřívějším mrchovištěm.
Stanovisko MMR
Přistupme nyní ke konkrétním připomínkám a požadavkům MMR. Termín „uložení“ je termínem používaným v zákoně č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a měl by se vztahovat výhradně k pohřbívání lidských pozůstatků. MMR ho požadovalo nahradit např. termíny „zakopání“, „zahrabání“ nebo „neškodné odstraňování“ (viz Nařízení Evropské Komise (EU) č. 142/2011 ze dne 25. 2. 2011, Příloha VI, kapitola III, oddíl 1). Samotný návrh vyhlášky navíc pro tuto činnost na rozdíl od § 40 (4) veterinárního zákona nepoužívá jednotné označení pro všechny zvířata v zájmovém chovu.
MMR dále u komerčních „zvířecích hřbitovů“ postrádalo povinné zpracování hydrogeologických průzkumů míst pro ukládání kadáverů zvířat v zájmovém chovu, neboť dle vlastního monitoringu tisku probíhá v současné době konečná manipulace a nakládání s těmito uhynulými zvířaty na nevhodných místech pro tlení v zemi. Tuto požadovanou povinnost předkladatel nakonec vypořádal pouhým doplněním vágní věty: „Do výkopu lze uložit kadáver zvířete v zájmovém chovu, pokud se na dně výkopu neobjeví podzemní voda.“
Respektován by měl být především veřejný zájem, kterým je mimo jiné i ochrana veřejného zdraví a životního prostředí, nikoli jakási „skoro pieta“ domácím mazlíčkům, a to s jasně stanovenými sankcemi. MMR požadovalo kromě nezbytného zajištění „zvířecích hřbitovů“ proti nežádoucímu vniknutí zvířat také bližší upřesnění účelového určení soukromého pozemku pro možné zahrabání uhynulého zvířete ze zájmového chovu. Předkladatel totiž vycházel v odůvodnění jen z předpokladu, že při zahrabání koně ze zájmového chovu na vlastním pozemku půjde o místo, kde se většinou neprovádí zemědělská činnost, ačkoli je trvalý travní porost, zahrady a vinice, kam chovatelé uhynulá těla svých domácích miláčků běžně zakopávají, součástí zemědělského půdního fondu.
Další z připomínek MMR byl požadavek stanovení práv a povinností fyzických a právnických osob které budou na „zvířecích hřbitovech“ zahrabávat uhynulá zvířata v zájmovém chovu v rámci své podnikatelské (asanační) činnosti a doplnění přechodných ustanovení, která by upravila režim u stávajících „zvířecích hřbitovů“. Tato připomínka nebyla MZE akceptována s vysvětlením, že Státní veterinární správě není známo, že by takové povolení pro provozování zvířecího hřbitova bylo vydáno. Obdobně nepovažovalo MZE za nezbytné upravit v navrhované vyhlášce povinnost předložit před zahrabáním kadáveru zvířete v zájmovém chovu potvrzení veterinárního lékaře, že uhynulé zvíře nemělo žádnou přenosnou nemoc, jak je tomu na Slovensku.
Závěr
Uvedená právní reflexe odmítající anarchii v zahrabávání mršin i tzv. právní diktát, který se snaží na zvířecí hřbitovy nahlížet jako na občanskou vybavenost, na kterou bude moci obec případně čerpat i dotace ze státního rozpočtu (zatímco obecní veřejná pohřebiště budou chátrat), by mohla napomoci ke vzájemnému respektu mezi nájemci hrobových míst a chovateli uhynulých zvířat, mezi provozovateli veřejných pohřebišť a podnikateli v oboru dílčí veterinární asanační činnosti.
V žádném právním aktu EU nenalezneme důvod pro zakládání „zvířecích hřbitovů“. Zahrabávání všech uhynulých zvířat v zájmovém chovu do země by vedlo k rizikům pro životní prostředí a veřejné zdraví a není tedy realistickým řešením. Ve zjevném zájmu všech občanů EU naopak je, aby se řada vedlejších produktů živočišného původu bezpečně a udržitelným způsobem využívala pro různá použití (například ve farmaceutickém, krmivářském a kožedělném průmyslu).
A tak by měli být chovatelé uhynulých zvířat chráněni před upadáním do pokušení asanační místa, tedy tzv. „zvířecí hřbitovy“, ve městech a obcích neúměrně „polidšťovat“, ochránci přírody pak mohou ve veterinárním a občanském zákoně nalézt zábranu proti asanaci pouhým spalováním uhynulých zvířat v zájmovém chovu v tzv. „zvířecích krematoriích“.
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP marec 2014
Autor tohoto článku se dne 21. listopadu 2013 osobně účastnil ústního řízení na MZE za přítomnosti JUDr. Milady Petkovové a JUDr. Pavla Nováka. Státní veterinární správu při tomto jednání zastupovali Mgr. Marcela Skřivánková, Mgr. Klára Štěpánková a MVDr. Radomír Belza. Cílem jednání bylo vypořádat zásadní nesouhlas Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) s návrhem vyhlášky.
Zdůvodnění vyhlášky
Citujme nejcitlivější bod důvodové zprávy navrhované vyhlášky MZE: „V současné době, kdy téměř v každé druhé domácnosti žije nějaký zvířecí mazlíček, roste počet zvířat v městských aglomeracích (např. Praze žije v současnosti více než sto tisíc psů), v nichž ne všichni chovatelé mají možnost pohřbení uhynulého zvířete na vlastním pozemku a nechtějí kadáver nechat zlikvidovat v asanačním podniku, je stanovení bližších podmínek a požadavků na „zvířecí hřbitovy“ logickým krokem.“
Kde vzalo MZE jistotu, že ne všichni chovatelé chtějí kadáver nechat zlikvidovat v asanačním podniku? Kolik takových chovatelů v ČR je? Jsou jich stovky nebo tisíce? Cituje snad MZE nějaký publikovaný sociologický výzkum z poslední doby věnující se této problematice? Na tyto otázky mi během ústního jednání zástupci MZE nebyli schopni odpovědět. Jde o domněnku pěti výše jmenovaných úředníků, kterým nakonec nezbylo nic jiného, než se během jednání odvolat na právní akt Evropské unie.
Slovensko vyhlášku již přijalo
Vzhledem ke značné neurčitosti praktických aspektů při zřizování tzv. „zvířecích hřbitovů“, a to i v sousedství veřejných pohřebišť, potřebě zachování základních principů důstojného nakládání s těly zemřelých a reálné možnosti přijetí konkrétní obecně závazné vyhlášky obcí regulující tuto oblast, navrhlo MMR neřešit dotčenou problematiku cestou legislativní, nýbrž metodickou. Ve své konkrétní argumentaci se opřelo o vyhlášku č. 148/2012 Z. z. Ministerstva pôdohospodárstva a rozvoja vidieka Slovenskej republiky, ktorou sa ustanovujú podrobnosti o výnimkách pri zbere, preprave a odstraňovaní vedľajších živočíšnych produktov a o použití vedľajších živočíšnych produktov na osobitné kŕmne účely, která je mnohem kazuističtějí a propracovanější.
Termín „kadáver“
Podívejme se nejprve obecně na zmiňovaný návrh vyhlášky MZE, který byl v rámci meziresortního připomínkového řízení rozeslán 37 institucím. Sedm z nich během něj uplatnilo 26 připomínek, přičemž 17 jich bylo zásadních. Přestože bylo připomínkové řízení 15. 11. 2013 ukončeno, vyhláška nebyla dodnes vládou přijata. Dvě ministerstva se shodla na tom, že termín „kadáver“ vyhláška nemá používat.
Výlučně v odborné terminologii používané slovo „kadáver“ není součástí běžné mluvy a jeho užití nejen v názvu vyhlášky tak vylučuje jeho obecnou srozumitelnost. Legislativní pravidla vlády přitom jednoznačně stanoví, že cizí slova lze v právním předpise užívat jen zcela výjimečně, a to pokud neexistuje jejich česká náhrada (čl. 40 odst. 1). V daném případě užívá standardně český jazyk významově shodných slov „uhynulé zvíře“ či výstižněji „mršina“, jejichž použití by bylo pro název vyhlášky vhodnější. A to nemluvě o profesi anatomů na vysokých školách a patologů v prosekturách nemocnic, kteří pojmem kadáver označují výhradně mrtvé lidské tělo a jeho části.
Právní akt EU
Žádný platný právní akt EU nevyžaduje povinné zřizování společných uložišť mršin zvířecích společníků člověka, tzv. „zvířecích hřbitovů“, ve veřejném zájmu. Ani podle českého právního řádu nejsou tato asanační zařízení součástí občanské vybavenosti měst a obcí. Nestačilo by proto doporučení veterinární správy a propagace u zainteresovaných subjektů? Navrhovaná právní úprava není dle názoru MMR k danému účelu nutná a v některých případech ani z etického hlediska vhodná.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1069/2009 v odstavci 16 uvádí jako důvod klasifikace zvířat v zájmovém chovu nepoužívání vedlejších produktů z těchto zvířat v krmivech pro hospodářská zvířata. Kromě asanačního využití a zpracování umožňuje sice článek 19 tohoto nařízení příslušnému orgánu povolit neškodné odstranění uhynulých zvířat v zájmovém chovu a koňovitých zahrabáním, ovšem žádné nařízení či směrnice EU nezná důvod, který předkladatel uvádí v odůvodnění vyhlášky: „chovatelé … nechtějí kadáver nechat zlikvidovat v asanačním podniku“. Odstranit mršinu zahrabáním umožňuje EU výjimečně jako analogii s dřívějším mrchovištěm.
 |
|
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. (*1972), katolický teolog se specializací na církevní pohřební právo. Zaměstnanec Ministerstva pro místní rozvoj; jako referent v agendě pohřebnictví od roku 2005. Před rokem absolvoval státní zkoušku poradce pro pozůstalé, letos založil občanské sdružení Tobit. Je autorem databáze veřejných a neveřejných pohřebišť v České republice, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2006 a řady odborných článků, které archivuje na internetových stránkách www.pohrebiste.cz. Vedle publikační činnosti se také účastní přednášek a odborných seminářů (v roce 2014 hodlá v rámci doprovodného programu prezentovat výsledky svého výzkumu na veletrhu Slovak Funeral). Jeho monografie Pohřebnictví vydaná v nakladatelství Linde v roce 2013 byla v nákladu 400 ks již téměř rozebrána (chystá se její vydání v informačních právních systémech jako doplňující informace k příslušné legislativě).
|
Přistupme nyní ke konkrétním připomínkám a požadavkům MMR. Termín „uložení“ je termínem používaným v zákoně č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a měl by se vztahovat výhradně k pohřbívání lidských pozůstatků. MMR ho požadovalo nahradit např. termíny „zakopání“, „zahrabání“ nebo „neškodné odstraňování“ (viz Nařízení Evropské Komise (EU) č. 142/2011 ze dne 25. 2. 2011, Příloha VI, kapitola III, oddíl 1). Samotný návrh vyhlášky navíc pro tuto činnost na rozdíl od § 40 (4) veterinárního zákona nepoužívá jednotné označení pro všechny zvířata v zájmovém chovu.
MMR dále u komerčních „zvířecích hřbitovů“ postrádalo povinné zpracování hydrogeologických průzkumů míst pro ukládání kadáverů zvířat v zájmovém chovu, neboť dle vlastního monitoringu tisku probíhá v současné době konečná manipulace a nakládání s těmito uhynulými zvířaty na nevhodných místech pro tlení v zemi. Tuto požadovanou povinnost předkladatel nakonec vypořádal pouhým doplněním vágní věty: „Do výkopu lze uložit kadáver zvířete v zájmovém chovu, pokud se na dně výkopu neobjeví podzemní voda.“
Respektován by měl být především veřejný zájem, kterým je mimo jiné i ochrana veřejného zdraví a životního prostředí, nikoli jakási „skoro pieta“ domácím mazlíčkům, a to s jasně stanovenými sankcemi. MMR požadovalo kromě nezbytného zajištění „zvířecích hřbitovů“ proti nežádoucímu vniknutí zvířat také bližší upřesnění účelového určení soukromého pozemku pro možné zahrabání uhynulého zvířete ze zájmového chovu. Předkladatel totiž vycházel v odůvodnění jen z předpokladu, že při zahrabání koně ze zájmového chovu na vlastním pozemku půjde o místo, kde se většinou neprovádí zemědělská činnost, ačkoli je trvalý travní porost, zahrady a vinice, kam chovatelé uhynulá těla svých domácích miláčků běžně zakopávají, součástí zemědělského půdního fondu.
Další z připomínek MMR byl požadavek stanovení práv a povinností fyzických a právnických osob které budou na „zvířecích hřbitovech“ zahrabávat uhynulá zvířata v zájmovém chovu v rámci své podnikatelské (asanační) činnosti a doplnění přechodných ustanovení, která by upravila režim u stávajících „zvířecích hřbitovů“. Tato připomínka nebyla MZE akceptována s vysvětlením, že Státní veterinární správě není známo, že by takové povolení pro provozování zvířecího hřbitova bylo vydáno. Obdobně nepovažovalo MZE za nezbytné upravit v navrhované vyhlášce povinnost předložit před zahrabáním kadáveru zvířete v zájmovém chovu potvrzení veterinárního lékaře, že uhynulé zvíře nemělo žádnou přenosnou nemoc, jak je tomu na Slovensku.
Závěr
Uvedená právní reflexe odmítající anarchii v zahrabávání mršin i tzv. právní diktát, který se snaží na zvířecí hřbitovy nahlížet jako na občanskou vybavenost, na kterou bude moci obec případně čerpat i dotace ze státního rozpočtu (zatímco obecní veřejná pohřebiště budou chátrat), by mohla napomoci ke vzájemnému respektu mezi nájemci hrobových míst a chovateli uhynulých zvířat, mezi provozovateli veřejných pohřebišť a podnikateli v oboru dílčí veterinární asanační činnosti.
V žádném právním aktu EU nenalezneme důvod pro zakládání „zvířecích hřbitovů“. Zahrabávání všech uhynulých zvířat v zájmovém chovu do země by vedlo k rizikům pro životní prostředí a veřejné zdraví a není tedy realistickým řešením. Ve zjevném zájmu všech občanů EU naopak je, aby se řada vedlejších produktů živočišného původu bezpečně a udržitelným způsobem využívala pro různá použití (například ve farmaceutickém, krmivářském a kožedělném průmyslu).
A tak by měli být chovatelé uhynulých zvířat chráněni před upadáním do pokušení asanační místa, tedy tzv. „zvířecí hřbitovy“, ve městech a obcích neúměrně „polidšťovat“, ochránci přírody pak mohou ve veterinárním a občanském zákoně nalézt zábranu proti asanaci pouhým spalováním uhynulých zvířat v zájmovém chovu v tzv. „zvířecích krematoriích“.
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP marec 2014
Späť na tému Česká republika
Kliknutím na obrázok otvoríte fotoprílohu
Prezrite si pohodlne ďalších 8 fotografií
