K přípravě exhumace lidských ostatků mučedníka komunismu
Biskupství královéhradecké připravovalo v souvislosti s průběhem beatifikačního procesu kněze královéhradecké diecéze Josefa Toufara (14. července 1902, Arnolec – 25. února 1950, Praha) zajištění potřebných kroků k exhumaci jeho ostatků od července 2014. Za jeho právní odbor se na mne dne 11. července písemně obrátil advokát Stanislav Hykyš se zdvořilou žádostí o možnost konzultace řádného postupu především z hlediska soukromoprávních a veřejnoprávních aspektů exhumace a případné translace („přemístění“) ostatků této oběti totalitního komunistického režimu do Číhoště. Byla to pro mě velká čest a zároveň i výzva. O čihošťské aféře jsem slýchával už jako dítě při častých rozhovorech mých rodičů během návštěv našich přátel i v soukromí domova. Vždy jsem ji považoval za křivdu nejen vůči osobě P. Toufara, ale i celospolečensky.
Exhumace jako výzva
Také z odborného hlediska se jednalo o mimořádnou záležitost: nikdo z mých přátel v pohřebnictví neměl praktické zkušenosti s exhumací jednoho konkrétního lidského skeletu z hromadného hrobu plného opuštěných lidských ostatků téměř v centru hlavního města.
Během exhumace ostatků i v řádně pronajatém „jednohrobě“ může docházet k manipulaci s ostatky ze sousedních hrobů, přičemž provozovatel pohřebiště nemá povinnost nájemníky sousedních hrobů o exhumaci předem informovat a mít k ní jejich povolení. Při exhumaci Toufarových ostatků je navíc nutné splnit nejen občanské, ale i kanonické požadavky podle Le cause di canonozzacione dei Santi commento alla legislazione e Guida prattica (L.E.V. 1992, str. 147-148, překlad Fr. Polášek).
Ostatky z jednotlivých úrovní hromadného hrobu musí být odkrývány velmi pomalu a postupně, archeologickou metodou pomocí jemných nástrojů. Je nezbytné je zaměřit a zdokumentovat, aby bylo zaznamenáno, kde se jednotlivá těla nacházela. Vyjmutí kostí by měl provést archeolog, jejich analýzu antropolog, aby mohlo dojít k následnému „zkompletování“ jednotlivých pohřbených osob, popisu a vyhodnocení. To vše si vyžádá svůj čas. Doporučil jsem oslovit archeologickou instituci, která má s takovouto činností zkušenosti. Naposledy byly takto zkoumány v roce 2012 hroby Němců ubitých Čechy nedaleko Jihlavy v roce 1945. V Praze byly vloni vyzvednuty ostatky ze zrušeného karlínského vojenského a evangelického hřbitova z 19. století. Této akce se účastnil kolega Jan Havrda z odboru archeologie Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze, který má díky tomu povědomost o obtížích takového výzkumu.
V posledních letech se ve světě stále častěji setkáváme s obdobnými projekty zaměřenými na 20. století (archeologie moderní doby - archeologie modernity), při kterých jsou odhalovány pozůstatky hrobů z 1. i 2. sv. války, hrobů spojených s vyhlazováním obyvatel v průběhu válek i po nich. Ve většině případů se jich účastní také archeologové, kteří prostřednictvím svých zavedených metod terénního odkryvu výzkum provádějí nebo při něm asistují jako odborní konzultanti. Ze sousedních zemí jsou to především Poláci, kteří z exhumací hromadných hrobů lidí popravených komunisty vytvořili tradici - začali Katyňskými šachtami a teď pokračují v řadě měst, včetně Varšavy.
Nejprve bylo nutné komunikovat
S panem advokátem jsem se za šest dnů sešel a požádal ho, zda bych nemohl být biskupem Vokálem jmenován členem církevní komise pro kanonickou rekognoskaci Toufarových ostatků jako pozorovatel. Podruhé jsme se spolu sešli dne 28. července 2014 za přítomnosti Martina Červeného, ředitele Správy pražských hřbitovů. Shodli jsme se na tom, že o povolení k exhumaci opuštěných lidských ostatků po 64 letech od pohřbení musí rozhodnout výhradně provozovatel veřejného pohřebiště v Ďáblicích , tj. Rada hlavního města Prahy.
Předmětný hromadný hrob č. 9 (16 uložení) na hřbitově v Ďáblicích je součástí pietního území obětí komunistického režimu a není v nájmu ani v užívání rodiny. Bylo nezbytné si ujasnit přibližné množství těl uložených v hromadném hrobě, v jakých letech se do něj pohřbívalo a zda se již někdy v minulosti otevíral. Dosud nevíme, kolik obětí komunistického režimu v Ďáblicích spočívá. Jedná se pouze o symbolické pohřebiště popravených, lidské ostatky mnohých jmen, která jsou tam vytesána na deskách, spočívají v jiných hrobech a na jiných hřbitovech nebo byly anonymně zpopelněny. Z dosud získaných informací můžeme předpokládat, že v Ďáblicích se v 72 šachtách nachází 31 - 55 obětí komunistického režimu. Šachty sloužily především jako „odkladiště“ pro pražské nemocnice, anatomické fakulty a ústavy soudního lékařství.Dohodli jsme se proto na tom, že hrobníky nahradí archeologové. Díky zvolené formě archeologického průzkumu bude umožněna identifikace na místě a vrácení případných nepravých ostatků zpět na zdokumentované místo uložení. O den později měla na žádost pana ředitele Červeného Rada hl. m. Prahy souhlasit nejen s exhumací, ale i s uvolněním částky 300 000 Kč na úhradu účelně vynaložených nákladů Správy pražských hřbitovů k zajištění exhumace Toufarových ostatků. Kvůli běžným byrokratickým postupům (právní oddělení požadovalo kopii dopisu od biskupa Vokála panu primátorovi v předmětné záležitosti) nakonec Rada hl. m. Prahy povolení exhumace projednala a schválila až dne 19. srpna 2014.
Exhumaci před médii utajovat
Od tohoto dne tedy bylo možné začít plánovat konkrétní reálné kroky, zatímco novináři začali ruku v ruce shánět senzace. Titulek první tiskové zprávy ČTK „Praha nechá exhumovat umučeného kněze Toufara“ z téhož dne zněl ještě nevině. Porovnejte však titulky následujících dnů:
• „Církevní exhumace za naše peníze, Praha zaplatí statisíce!“ (petrblahus, prvnizpravy.cz)
• „Ladislav Bergmann: SBPV protestuje proti exhumaci umučených vězňů“ (Ladislav Bergmann, předseda sdružení bývalých politických vězňů, parlamentnilisty.cz)
Editor MF DNES Petr Suchomel ironicky zařadil mezi jeden z pětadvaceti čerstvých důkazů o změnách české společnosti za uplynulé čtvrtstoletí, tj. o tom, že sametová „revoluce zvítězila“ právě tyto protesty kvůli údajnému zneuctění piety neoznačeného masového hrobu během exhumace ostatků kněze Josefa Toufara.Zprávy z regionálních deníků byly objektivnější. „Velmi bychom stáli o to, aby byl páter Toufar v Číhošti pohřben. Byla by mu tak vrácena potřebná důstojnost. Mluvili jsme už o tom s Toufarovou praneteří a ona s touto možností rovněž souhlasí,“ řekla pro Havlíčkobrodský deník (datum vydání 22. 8. 2014) na titulní straně Věra Kovandová, předsedkyně Nadačního fondu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti. Jak pro deník vysvětlila, vede k tomu už sama skutečnost, že páter Toufar, významná osobnost celorepublikového významu, je s Číhoští úzce spjat. Tato malá obec na Vysočině byla jeho posledním působištěm před tragickým koncem. Do Číhoště jezdí lidé z celé republiky, navštěvují místní kostel a na pátera Toufara a jeho osud se neustále ptají.
První tisková konference se uskutečnila v sídle Magistrátu hl. m. Prahy po dokončení exhumace dne 20. listopadu. Podle Jana Havrdy se skelet P. Toufara našel s jistotou na 99% na třetí pokus po deseti dnech usilovné práce dne 13. listopadu na svátek sv. Anežky. „Před zahájením vlastní exhumace jsem vypracoval a zadavatelem nechal schválit Projekt archeologické asistence s navrženým postupem. Byly provedeny tři plošné sondy, a to na základě tří typů historických pramenů. Ve všech případech došlo k odkrytí pouze nejnutnější části šachty. V případě třetí sondy byly postupně odkryty dvě svrchní vrstvy (ostatky P. Toufara se nacházely ve třetí vrstvě, pouze 50 cm od západního okraje hrobové jámy). Nálezová situace odpovídala dochovanému listu z Polohové knihy šachty č. XVI. a souhlasilo i číslo vedlejší rakve 182, které se shodou okolností rovněž zachovalo,“ prohlásil Havrda před novináři.
Podle přítomného historika Petra Blažka měl být u vyzvedávání ostatků P. Toufara přítomen státní zástupce a Policie ČR, protože jeho ostatky jsou důkazem trestných činů. Namítl jsem mu veřejně během tiskové konference, proč tedy sám nepodal trestní oznámení na neznámého pachatele za spáchání trestného činu, aby mohl státní zástupce soudní exhumaci přikázat. „Jako historik by mohl vědět, že za údery obuškem končící těžkým poškozením na těle P. Toufara byl rozsudkem ze dne 23. 11. 1998 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let jistý Ladislav Mácha, aniž by tehdy soud exhumaci nařídil.“ Uplynutím promlčecí doby nezaniká podle trestního zákoníku trestní odpovědnost za trestné činy spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.
Vzhledem k tomu, že P. Toufar byl umlácen při výslechu a měkké tkáně se po 65 letech nezachovaly ani na jednom lidském ostatku, který byl z šachty č. XVI. exhumován, přítomnost Policie ČR by byla zbytečná. Celou akci ve dnech 3. - 14. listopadu 2014 provedl odborný tým, složený z archeologů, antropologů, soudního lékaře a genetika, za přítomnosti zástupců Římskokatolické církve, hl. m. Prahy, provozovatele pohřebiště a Ministerstva pro místní rozvoj a provázela ji velmi pečlivá dokumentace.
Nechat hlavní slovo radním a historikům
O povolení exhumace se na Magistrátu hl. M. Prahy zasloužila především radní Eva Vorlíčková, které jsem prostřednictvím pana Hykyše doporučil jako hlavního archeologa Jana Havrdu. Byl v tom od ní kus odvahy, protože hřbitovní kniha se ztratila, z veřejně dostupných informací jsme věděli jen to, že tělo pátera Toufara bylo pohřbeno jako devatenácté v pořadí ve společném hrobě číslo 16. Nemohli jsme se zcela opřít o okolnosti předcházejících uložení jeho těla (vyšetřovací spis byl zmanipulován, záznam o soudní pitvě retušován, list o prohlídce zemřelého se nedochoval, absentovaly zprávy o stavu chrupu, nesnímatelných náhradách apod.). Dle autora obsáhlého životopisného portrétu „Jako bychom dnes zemřít měli“ (Nová tiskárna Pelhřimov, 2012) Miloše Doležala je v dané šachtě pater Toufar pohřbený jako jediná „politická“ oběť režimu. V současné době z příbuzných žijí toliko dvě praneteře v pokročilém věku, se kterými byla projednána nejen exhumace, ale i následné uložení ostatků do kostela v Čihošti.
Čestné pohřebiště popravených a umučených z 50. let – třetí odboj
Podle dosud jediné badatelky čestného pohřebiště popravených a umučených politických vězňů v Praze-Ďáblicích Kateřiny Pekárkové sloužila tato nepatrná část druhého největšího hřbitova v Praze při severní zdi k pohřbívání okolo 200 politických vězňů umučených a popravených mezi lety 1948 a 1959 a třiceti sedmi mrtvě narozených dětí a novorozenců. Zchátralý areál hřbitova byl od roku 1984 veden jako památka a v devadesátých letech 20. století zde bylo po rekonstrukci zřízeno Čestné pohřebiště popravených a umučených z 50. let – třetí odboj.
Ze zprávy o hromadném pohřbívání na hřbitově v Ďáblicích, kterou vypracoval v srpnu 1968 major František Machara, se dozvídáme, že do společných hrobů – šachet se začalo na ďáblickém hřbitově pohřbívat již od roku 1943 v důsledku nedostatku místa na vinohradském hřbitově v Praze, kde byl tento způsob pohřbívání prováděn nejen za první republiky, ale dokonce již před jejím vznikem. Jeho náklady vždy hradila pražská obec, později Národní výbor hlavního města Prahy. Do společných hrobů byli pohřbíváni mrtví vydávaní Ústavem soudního lékařství v Praze, patologickými a anatomickými ústavy v Praze a některými pražskými nemocnicemi. Šlo o mrtvé po provedených pitvách, zejména z řad opuštěných osob, o jejichž pohřeb se nikdo nepostaral a zemřely v nemocnicích, mrtvoly osob, které ještě za života daly souhlas k přenechání tělesných pozůstatků po své smrti anatomickým a patologickým ústavům, neidentifikované sebevrahy, mnoho dětí zemřelých v nemocnicích při porodech a potratech, jejichž mrtvolky byly pak předmětem zkoumání v uvedených ústavech.
Pravdivost těchto slov potvrzuje hlavní archeolog Jan Havrda, který měl exhumaci Toufarových ostatků na starost: „Bylo nutné exhumovat i lidské kosterní ostatky dalších osob, které byly po antropologickém posouzení na místě - zhodnocení anatomického určení, věku a pohlaví - opět uloženy zpět v rakvi za přítomnosti kněze Tomáše Petráčka, který předsedal církevnímu pohřbu. Jednalo se o těla nebo části těl dovezených na ďáblický hřbitov z Anatomického a Patologického ústavu a z některých nemocnic.“
Zpráva příslušníka StB je velice obšírná a uvádí veškeré vyčerpávající informace ohledně způsobu a techniky pohřbívání, podrobně rozebírá také stav hrobů, ovšem o pohřbívání popravených a umučených vězňů je v ní jen malá zmínka (pomineme-li jeho popis hrobu číhošťského faráře Josefa Toufara). Ta bohužel nijak nevysvětluje, jakým způsobem se pohřbívání dělo, zdali byli popravení a umučení zanášeni do hřbitovních knih a pohřbíváni pod svým vlastním jménem (k částečnému rozřešení tohoto problému může přispět poznámka o pohřbení Josefa Toufara, který byl pohřben a do knihy zanesen pod jménem Josef Zoukal). Chybí sebemenší náznak o osobě, která příkazy k pohřbení vydávala, ani odkud byli popravení odváženi na hřbitov - zda přímo z vyšetřoven a věznic nebo z nemocnic a patologických ústavů, či zda je na místo jednoduše vozila policie a nechala je pohřbít společně s ostatními.
Miloš Doležal proto musel vycházet také ze svědeckých výpovědí pamětníků a konkrétních nálezů v archivech. U jednoho ze tří exhumačních stanů jsem se ho dne 10. listopadu 2014, kdy práce na hledání Toufarových ostatků vrcholily, zeptal, co by k této exhumaci, následující po jeho desetileté mravenčí práci, dodal pro čtenáře Slovenského pohrebnictva: „Domnívám se, že exhumace těla umučeného kněze Josefa Toufara může být první vlaštovkou v tomto úsilí o nápravu hrozných křivd a zneuctění, kterého se dopustili komunističtí aparátčíci na svých spoluobčanech a politických i ideových protivnících. Může upozornit širokou veřejnost na existenci hrobů obětí komunistického režimu (nejen v Ďáblicích, ale i v Plzni, Horním Slavkově, Jáchymovsku apod.) a také otevřít debatu, jak postupovat dál v případech exhumace jiných obětí, budou-li o to žádat jejich pozůstalí a příbuzní. V případě Josefa Toufara se tak děje především ze tří důvodů - od roku 1968 o exhumaci žádá jeho rodina a číhošťská farnost (podruhé to bylo v r. 1992 a vždy neúspěšně) a spojuje se s nynější snahou katolické církve blahořečit tohoto mučedníka komunismu. A navíc se za posledních dvacet let podařilo v archivech k tomuto případu (a knězovu potupnému zahrabání v ďáblické šachtě) dohledat řadu důležitých dokumentů a zaznamenat svědectví pamětníků, což u řady jiných obětí komunistického režimu, zakopaných v Ďáblicích, dosud nemáme. Čtvrt století po zhroucení komunismu a v čase, kdy si připomínáme pětašedesát let od smrti Josefa Toufara, se konečně, napotřetí, podařil pokus o exhumaci. A potvrdí-li antropologická a genetická identifikace totožnost, dojde na uložení Toufarových ostatků v místě jeho posledního působení, tedy v Číhošti, v místním kostele. Tak by došlo k naplnění dávné snahy neteře Marie Pospíšilové, dosud žijících dalších Toufarových příbuzných, číhošťských farníků a také k naplnění vůle samotného Josefa Toufara. Jedna z mnoha křivd komunistického režimu by tímto aktem mohla být napravena.“
Závěrem něco o křesťanské tradici
Podle staré katolické církevní tradice jsou relikvie svatých a blahoslavených předmětem úcty a jejich hroby jsou poutním místem. Církev úctou k relikviím něco vytušila a cítila, podobně jako Pán, který vnímal úzkost plnou naděje v oné ženě stižené krvotokem, jež se dotkla lemu jeho roucha. Je to kouzelný novozákonní příběh a kouzelné je na tom to, jak funguje nepatrný dotek. Řekla si totiž: Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena. I dnes se smíme s vírou dotknout lidských ostatků mučedníka! Kanonická rekognoskace služebníka Božího je úkonem církve. Exhumace Toufarových ostatků nebyla jen občanskou nebo vědeckou událostí, ale probíhala ve společenství věřících.
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. © Slovenské pohrebníctvoExhumace jako výzva
Také z odborného hlediska se jednalo o mimořádnou záležitost: nikdo z mých přátel v pohřebnictví neměl praktické zkušenosti s exhumací jednoho konkrétního lidského skeletu z hromadného hrobu plného opuštěných lidských ostatků téměř v centru hlavního města.
Během exhumace ostatků i v řádně pronajatém „jednohrobě“ může docházet k manipulaci s ostatky ze sousedních hrobů, přičemž provozovatel pohřebiště nemá povinnost nájemníky sousedních hrobů o exhumaci předem informovat a mít k ní jejich povolení. Při exhumaci Toufarových ostatků je navíc nutné splnit nejen občanské, ale i kanonické požadavky podle Le cause di canonozzacione dei Santi commento alla legislazione e Guida prattica (L.E.V. 1992, str. 147-148, překlad Fr. Polášek).
 |
|
Dokumentace tvaru západního konce hrobové jámy. Foto NPU 13. 11. 2014.
|
V posledních letech se ve světě stále častěji setkáváme s obdobnými projekty zaměřenými na 20. století (archeologie moderní doby - archeologie modernity), při kterých jsou odhalovány pozůstatky hrobů z 1. i 2. sv. války, hrobů spojených s vyhlazováním obyvatel v průběhu válek i po nich. Ve většině případů se jich účastní také archeologové, kteří prostřednictvím svých zavedených metod terénního odkryvu výzkum provádějí nebo při něm asistují jako odborní konzultanti. Ze sousedních zemí jsou to především Poláci, kteří z exhumací hromadných hrobů lidí popravených komunisty vytvořili tradici - začali Katyňskými šachtami a teď pokračují v řadě měst, včetně Varšavy.
Nejprve bylo nutné komunikovat
S panem advokátem jsem se za šest dnů sešel a požádal ho, zda bych nemohl být biskupem Vokálem jmenován členem církevní komise pro kanonickou rekognoskaci Toufarových ostatků jako pozorovatel. Podruhé jsme se spolu sešli dne 28. července 2014 za přítomnosti Martina Červeného, ředitele Správy pražských hřbitovů. Shodli jsme se na tom, že o povolení k exhumaci opuštěných lidských ostatků po 64 letech od pohřbení musí rozhodnout výhradně provozovatel veřejného pohřebiště v Ďáblicích , tj. Rada hlavního města Prahy.
Předmětný hromadný hrob č. 9 (16 uložení) na hřbitově v Ďáblicích je součástí pietního území obětí komunistického režimu a není v nájmu ani v užívání rodiny. Bylo nezbytné si ujasnit přibližné množství těl uložených v hromadném hrobě, v jakých letech se do něj pohřbívalo a zda se již někdy v minulosti otevíral. Dosud nevíme, kolik obětí komunistického režimu v Ďáblicích spočívá. Jedná se pouze o symbolické pohřebiště popravených, lidské ostatky mnohých jmen, která jsou tam vytesána na deskách, spočívají v jiných hrobech a na jiných hřbitovech nebo byly anonymně zpopelněny. Z dosud získaných informací můžeme předpokládat, že v Ďáblicích se v 72 šachtách nachází 31 - 55 obětí komunistického režimu. Šachty sloužily především jako „odkladiště“ pro pražské nemocnice, anatomické fakulty a ústavy soudního lékařství.Dohodli jsme se proto na tom, že hrobníky nahradí archeologové. Díky zvolené formě archeologického průzkumu bude umožněna identifikace na místě a vrácení případných nepravých ostatků zpět na zdokumentované místo uložení. O den později měla na žádost pana ředitele Červeného Rada hl. m. Prahy souhlasit nejen s exhumací, ale i s uvolněním částky 300 000 Kč na úhradu účelně vynaložených nákladů Správy pražských hřbitovů k zajištění exhumace Toufarových ostatků. Kvůli běžným byrokratickým postupům (právní oddělení požadovalo kopii dopisu od biskupa Vokála panu primátorovi v předmětné záležitosti) nakonec Rada hl. m. Prahy povolení exhumace projednala a schválila až dne 19. srpna 2014.
Exhumaci před médii utajovat
Od tohoto dne tedy bylo možné začít plánovat konkrétní reálné kroky, zatímco novináři začali ruku v ruce shánět senzace. Titulek první tiskové zprávy ČTK „Praha nechá exhumovat umučeného kněze Toufara“ z téhož dne zněl ještě nevině. Porovnejte však titulky následujících dnů:
• „Církevní exhumace za naše peníze, Praha zaplatí statisíce!“ (petrblahus, prvnizpravy.cz)
• „Ladislav Bergmann: SBPV protestuje proti exhumaci umučených vězňů“ (Ladislav Bergmann, předseda sdružení bývalých politických vězňů, parlamentnilisty.cz)
 |
|
Antropolog a soudní lékař odnášejí ostatky P. Toufara do Národního muzea. Foto NPU 14.11.2014.
|
První tisková konference se uskutečnila v sídle Magistrátu hl. m. Prahy po dokončení exhumace dne 20. listopadu. Podle Jana Havrdy se skelet P. Toufara našel s jistotou na 99% na třetí pokus po deseti dnech usilovné práce dne 13. listopadu na svátek sv. Anežky. „Před zahájením vlastní exhumace jsem vypracoval a zadavatelem nechal schválit Projekt archeologické asistence s navrženým postupem. Byly provedeny tři plošné sondy, a to na základě tří typů historických pramenů. Ve všech případech došlo k odkrytí pouze nejnutnější části šachty. V případě třetí sondy byly postupně odkryty dvě svrchní vrstvy (ostatky P. Toufara se nacházely ve třetí vrstvě, pouze 50 cm od západního okraje hrobové jámy). Nálezová situace odpovídala dochovanému listu z Polohové knihy šachty č. XVI. a souhlasilo i číslo vedlejší rakve 182, které se shodou okolností rovněž zachovalo,“ prohlásil Havrda před novináři.
Podle přítomného historika Petra Blažka měl být u vyzvedávání ostatků P. Toufara přítomen státní zástupce a Policie ČR, protože jeho ostatky jsou důkazem trestných činů. Namítl jsem mu veřejně během tiskové konference, proč tedy sám nepodal trestní oznámení na neznámého pachatele za spáchání trestného činu, aby mohl státní zástupce soudní exhumaci přikázat. „Jako historik by mohl vědět, že za údery obuškem končící těžkým poškozením na těle P. Toufara byl rozsudkem ze dne 23. 11. 1998 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let jistý Ladislav Mácha, aniž by tehdy soud exhumaci nařídil.“ Uplynutím promlčecí doby nezaniká podle trestního zákoníku trestní odpovědnost za trestné činy spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.
Vzhledem k tomu, že P. Toufar byl umlácen při výslechu a měkké tkáně se po 65 letech nezachovaly ani na jednom lidském ostatku, který byl z šachty č. XVI. exhumován, přítomnost Policie ČR by byla zbytečná. Celou akci ve dnech 3. - 14. listopadu 2014 provedl odborný tým, složený z archeologů, antropologů, soudního lékaře a genetika, za přítomnosti zástupců Římskokatolické církve, hl. m. Prahy, provozovatele pohřebiště a Ministerstva pro místní rozvoj a provázela ji velmi pečlivá dokumentace.
Nechat hlavní slovo radním a historikům
O povolení exhumace se na Magistrátu hl. M. Prahy zasloužila především radní Eva Vorlíčková, které jsem prostřednictvím pana Hykyše doporučil jako hlavního archeologa Jana Havrdu. Byl v tom od ní kus odvahy, protože hřbitovní kniha se ztratila, z veřejně dostupných informací jsme věděli jen to, že tělo pátera Toufara bylo pohřbeno jako devatenácté v pořadí ve společném hrobě číslo 16. Nemohli jsme se zcela opřít o okolnosti předcházejících uložení jeho těla (vyšetřovací spis byl zmanipulován, záznam o soudní pitvě retušován, list o prohlídce zemřelého se nedochoval, absentovaly zprávy o stavu chrupu, nesnímatelných náhradách apod.). Dle autora obsáhlého životopisného portrétu „Jako bychom dnes zemřít měli“ (Nová tiskárna Pelhřimov, 2012) Miloše Doležala je v dané šachtě pater Toufar pohřbený jako jediná „politická“ oběť režimu. V současné době z příbuzných žijí toliko dvě praneteře v pokročilém věku, se kterými byla projednána nejen exhumace, ale i následné uložení ostatků do kostela v Čihošti.
Čestné pohřebiště popravených a umučených z 50. let – třetí odboj
Podle dosud jediné badatelky čestného pohřebiště popravených a umučených politických vězňů v Praze-Ďáblicích Kateřiny Pekárkové sloužila tato nepatrná část druhého největšího hřbitova v Praze při severní zdi k pohřbívání okolo 200 politických vězňů umučených a popravených mezi lety 1948 a 1959 a třiceti sedmi mrtvě narozených dětí a novorozenců. Zchátralý areál hřbitova byl od roku 1984 veden jako památka a v devadesátých letech 20. století zde bylo po rekonstrukci zřízeno Čestné pohřebiště popravených a umučených z 50. let – třetí odboj.
Ze zprávy o hromadném pohřbívání na hřbitově v Ďáblicích, kterou vypracoval v srpnu 1968 major František Machara, se dozvídáme, že do společných hrobů – šachet se začalo na ďáblickém hřbitově pohřbívat již od roku 1943 v důsledku nedostatku místa na vinohradském hřbitově v Praze, kde byl tento způsob pohřbívání prováděn nejen za první republiky, ale dokonce již před jejím vznikem. Jeho náklady vždy hradila pražská obec, později Národní výbor hlavního města Prahy. Do společných hrobů byli pohřbíváni mrtví vydávaní Ústavem soudního lékařství v Praze, patologickými a anatomickými ústavy v Praze a některými pražskými nemocnicemi. Šlo o mrtvé po provedených pitvách, zejména z řad opuštěných osob, o jejichž pohřeb se nikdo nepostaral a zemřely v nemocnicích, mrtvoly osob, které ještě za života daly souhlas k přenechání tělesných pozůstatků po své smrti anatomickým a patologickým ústavům, neidentifikované sebevrahy, mnoho dětí zemřelých v nemocnicích při porodech a potratech, jejichž mrtvolky byly pak předmětem zkoumání v uvedených ústavech.
Pravdivost těchto slov potvrzuje hlavní archeolog Jan Havrda, který měl exhumaci Toufarových ostatků na starost: „Bylo nutné exhumovat i lidské kosterní ostatky dalších osob, které byly po antropologickém posouzení na místě - zhodnocení anatomického určení, věku a pohlaví - opět uloženy zpět v rakvi za přítomnosti kněze Tomáše Petráčka, který předsedal církevnímu pohřbu. Jednalo se o těla nebo části těl dovezených na ďáblický hřbitov z Anatomického a Patologického ústavu a z některých nemocnic.“
Zpráva příslušníka StB je velice obšírná a uvádí veškeré vyčerpávající informace ohledně způsobu a techniky pohřbívání, podrobně rozebírá také stav hrobů, ovšem o pohřbívání popravených a umučených vězňů je v ní jen malá zmínka (pomineme-li jeho popis hrobu číhošťského faráře Josefa Toufara). Ta bohužel nijak nevysvětluje, jakým způsobem se pohřbívání dělo, zdali byli popravení a umučení zanášeni do hřbitovních knih a pohřbíváni pod svým vlastním jménem (k částečnému rozřešení tohoto problému může přispět poznámka o pohřbení Josefa Toufara, který byl pohřben a do knihy zanesen pod jménem Josef Zoukal). Chybí sebemenší náznak o osobě, která příkazy k pohřbení vydávala, ani odkud byli popravení odváženi na hřbitov - zda přímo z vyšetřoven a věznic nebo z nemocnic a patologických ústavů, či zda je na místo jednoduše vozila policie a nechala je pohřbít společně s ostatními.
Miloš Doležal proto musel vycházet také ze svědeckých výpovědí pamětníků a konkrétních nálezů v archivech. U jednoho ze tří exhumačních stanů jsem se ho dne 10. listopadu 2014, kdy práce na hledání Toufarových ostatků vrcholily, zeptal, co by k této exhumaci, následující po jeho desetileté mravenčí práci, dodal pro čtenáře Slovenského pohrebnictva: „Domnívám se, že exhumace těla umučeného kněze Josefa Toufara může být první vlaštovkou v tomto úsilí o nápravu hrozných křivd a zneuctění, kterého se dopustili komunističtí aparátčíci na svých spoluobčanech a politických i ideových protivnících. Může upozornit širokou veřejnost na existenci hrobů obětí komunistického režimu (nejen v Ďáblicích, ale i v Plzni, Horním Slavkově, Jáchymovsku apod.) a také otevřít debatu, jak postupovat dál v případech exhumace jiných obětí, budou-li o to žádat jejich pozůstalí a příbuzní. V případě Josefa Toufara se tak děje především ze tří důvodů - od roku 1968 o exhumaci žádá jeho rodina a číhošťská farnost (podruhé to bylo v r. 1992 a vždy neúspěšně) a spojuje se s nynější snahou katolické církve blahořečit tohoto mučedníka komunismu. A navíc se za posledních dvacet let podařilo v archivech k tomuto případu (a knězovu potupnému zahrabání v ďáblické šachtě) dohledat řadu důležitých dokumentů a zaznamenat svědectví pamětníků, což u řady jiných obětí komunistického režimu, zakopaných v Ďáblicích, dosud nemáme. Čtvrt století po zhroucení komunismu a v čase, kdy si připomínáme pětašedesát let od smrti Josefa Toufara, se konečně, napotřetí, podařil pokus o exhumaci. A potvrdí-li antropologická a genetická identifikace totožnost, dojde na uložení Toufarových ostatků v místě jeho posledního působení, tedy v Číhošti, v místním kostele. Tak by došlo k naplnění dávné snahy neteře Marie Pospíšilové, dosud žijících dalších Toufarových příbuzných, číhošťských farníků a také k naplnění vůle samotného Josefa Toufara. Jedna z mnoha křivd komunistického režimu by tímto aktem mohla být napravena.“
Závěrem něco o křesťanské tradici
Podle staré katolické církevní tradice jsou relikvie svatých a blahoslavených předmětem úcty a jejich hroby jsou poutním místem. Církev úctou k relikviím něco vytušila a cítila, podobně jako Pán, který vnímal úzkost plnou naděje v oné ženě stižené krvotokem, jež se dotkla lemu jeho roucha. Je to kouzelný novozákonní příběh a kouzelné je na tom to, jak funguje nepatrný dotek. Řekla si totiž: Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena. I dnes se smíme s vírou dotknout lidských ostatků mučedníka! Kanonická rekognoskace služebníka Božího je úkonem církve. Exhumace Toufarových ostatků nebyla jen občanskou nebo vědeckou událostí, ale probíhala ve společenství věřících.
publikované vo vydaní SP IV. 2014
Späť na tému Česká republika
Kliknutím na obrázok otvoríte fotoprílohu
Prezrite si pohodlne ďalších 5 fotografií
