Cirkevní pohřeb
Nenarušitelnost hrobu sankcionovaly dle zásady „Církev žije podle římského práva“ (Ecclesia vivit lege Romana) již nejstarší kanonické normy. Plně vyvinuté středověké kanonické právo absorbovalo římské pojmosloví a římský příklon k organizovanosti života. Z původní ochrany sídla Manů se stala ochrana vysvěcených míst podle křesťanského ritu. Znesvěcení (profanace) movitých i nemovitých posvátných věcí, res sacrae, je dodnes upraveno v kánonu 1171 Kodexu kanonického práva z roku 1983 a jako trestný čin proti svobodě církve trestáno spravedlivým trestem.
Církevní hřbitov je prostorem určeným k pohřbívání, což je věc posvátná, ale je stejně tak věcí mimo dědictví a mimo obchod, res nullius et divini juris. Ne všem kostelům náleželo pohřební právo ius funerandi. Kaple pohřebního práva nepožívaly, protože k nim nenáležely hřbitovy. Naproti tomu farní kostely měly ze své podstaty právo na pohřbívání a byly místem, kde by měl být pohřben každý člověk, který žil na jejich správním území.
V důsledku touhy křesťanů být pohřben v blízkosti svatých a po úpadku římského práva se od konce pátého století zakládaly hřbitovy ve městech v těsném sousedství obydlí živých. Starobylý kanonický zákaz pohřbu ad sanctos et apud ecclesiam se dnes týká i pohřbení pouhé části těla nebo uložení popela včetně urny a nedovoluje rovněž umísťovat v kostele nové náhrobníky. Svatostánek nesmí mít formu hrobu či pohřební schrány. Při zmiňování místa uložení Nejsvětější svátosti je nutné se vyhýbat označení „hrob“. Má být upraveno tak, aby nepůsobilo jako místo určené k pohřbení.
Předává-li se kostel ke světskému užívání, pak podle Kodexu kanonického práva z roku 1983 kánonu 1222 § 2 vždy jen se souhlasem těch, kteří si v něm zákonně vyhradili právo k pohřbívání. Absolutní odmítnutí nebo bezpodmínečné povolení pohřbívání pod dlažbou kostela a v okolí oltáře v sobě může zahrnovat konfesní významy a být, kromě liturgicky odlišných rituálů, tichou demonstrací jiné než katolické konfese. Hroby v kostelech a klášterech viditelně postulují rozlišení mezi občanským pohřebištěm a církevním hřbitovem. Nejen křesťané, ale i Židé stavívali někdy posvátné budovy jen proto, aby v nich mohli být pohřbeni (viz např. zprávu rabího Nisima ben Ja‘qova z Qajruwānu (990–1062) v knize Kitāb al-farağ).
Římskokatolický církevní pohřeb začínal podle judikatury z konce 19. stol. ve chvíli, kdy se nositel svěcení v liturgickém oděvu dostavil k rakvi zemřelého, a trval, dokud se z něj nesvlékl (srov. výnosy nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 1879, č. 1341 a ze dne 5. května 1893, č. 2926). Podle Kodexu kanonického práva z roku 1983 poskytuje církevní pohřeb jako nesvátostná bohoslužba spojená s udílením některých svátostin nejen útěchu z naděje živým, ale vyjadřuje i úctu k tělu zemřelého a především duchovně pomáhá nesmrtelné duši. K základním doporučením patří pohřbívání těl do země. Proti zpopelňování, jako velmi očividnému pohanskému prvku, se Římskokatolická církev v minulosti vždy pevně stavěla, a to mnohem intenzivněji, než proti jiným pohanským přežitkům.
V cizích kulturách a u národnostních menšin v evropských zemích nebylo vždy možné pohřbení nezpopelněných těl sladit s cítěním a incineračními zvyky tamního obyvatelstva nebo národnostních menšin. Zpopelnění lidských pozůstatků bylo deset let po zprovoznění prvního krematoria v Evropě zakázáno pod trestem odmítnutí církevního pohřbu a Kodex kanonického práva z roku 1917 dále v kánonu 1240 ustanovil, že musí být odepřen církevní pohřeb i těm, kdo sice nařídili, aby jejich tělo bylo spáleno, ale kterým nakonec pozůstalými nebylo vyhověno. Celkem bylo vydáno v letech 1886–1977 dvanáct různých latinských dekretů, instrukcí a odpovědí na otázku zpopelňování zemřelých (překlad všech dekretů viz Tomáš Kotrlý, Pohřeb a hřbitov v legislativě Kodexu kanonického práva s přihlédnutím k právu ČR, Praha: nepublikovaná disertační práce, Katolická teologická fakulta UK v Praze, 2009, příloha I–II, s. 362–390.)
Víceméně do zapomnění upadl důkladně formulovaný dotaz od pražského arcibiskupa Františka Kordače z roku 1919 adresovaný Kongregaci Svatého oficia týkající se několika pochybností ohledně církevního pohřbu těch, kteří žádali, aby jejich vlastní tělo bylo zpopelněno. Odpověď potvrzující obecný zákaz kremace přišla z Říma dne 16. ledna 1920, těsně po založení Národní církve československé, kvůli které byl dotaz formulován. Rozvaha nad liturgií během příprav Druhého vatikánského koncilu vedla ke změně názoru na zpopelňování zemřelých křesťanů. Pod podmínkou, že nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce, byl církevní pohřeb žehem Římskokatolickou církví povolen 5. července 1963 (S. C. SANCTI OFFICII, Instrukce De cadaverum crematione: Piam et constantem, 5 iulii 1963, AAS 56 (1964): 822-823.).
Další pokračování textu viz heslo Pohřebnictví v Encyklopedii českých právních dějin. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016.
Církevní hřbitov je prostorem určeným k pohřbívání, což je věc posvátná, ale je stejně tak věcí mimo dědictví a mimo obchod, res nullius et divini juris. Ne všem kostelům náleželo pohřební právo ius funerandi. Kaple pohřebního práva nepožívaly, protože k nim nenáležely hřbitovy. Naproti tomu farní kostely měly ze své podstaty právo na pohřbívání a byly místem, kde by měl být pohřben každý člověk, který žil na jejich správním území.
 |
|
Křesťanský pohřební obřad ukládání uren se zpopelněnými ostatky opuštěného mrtvě narozeného dítěte a plodu po potratu do hrobky Tobitu na Vinohradském hřbitově v Praze dne 2. 6. 2015 při pobožnosti, kterou vedla Lenka Ridzoňová, farářka FS ČCE v Praze 6 - Střešovicích.
|
Předává-li se kostel ke světskému užívání, pak podle Kodexu kanonického práva z roku 1983 kánonu 1222 § 2 vždy jen se souhlasem těch, kteří si v něm zákonně vyhradili právo k pohřbívání. Absolutní odmítnutí nebo bezpodmínečné povolení pohřbívání pod dlažbou kostela a v okolí oltáře v sobě může zahrnovat konfesní významy a být, kromě liturgicky odlišných rituálů, tichou demonstrací jiné než katolické konfese. Hroby v kostelech a klášterech viditelně postulují rozlišení mezi občanským pohřebištěm a církevním hřbitovem. Nejen křesťané, ale i Židé stavívali někdy posvátné budovy jen proto, aby v nich mohli být pohřbeni (viz např. zprávu rabího Nisima ben Ja‘qova z Qajruwānu (990–1062) v knize Kitāb al-farağ).
Římskokatolický církevní pohřeb začínal podle judikatury z konce 19. stol. ve chvíli, kdy se nositel svěcení v liturgickém oděvu dostavil k rakvi zemřelého, a trval, dokud se z něj nesvlékl (srov. výnosy nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 1879, č. 1341 a ze dne 5. května 1893, č. 2926). Podle Kodexu kanonického práva z roku 1983 poskytuje církevní pohřeb jako nesvátostná bohoslužba spojená s udílením některých svátostin nejen útěchu z naděje živým, ale vyjadřuje i úctu k tělu zemřelého a především duchovně pomáhá nesmrtelné duši. K základním doporučením patří pohřbívání těl do země. Proti zpopelňování, jako velmi očividnému pohanskému prvku, se Římskokatolická církev v minulosti vždy pevně stavěla, a to mnohem intenzivněji, než proti jiným pohanským přežitkům.
V cizích kulturách a u národnostních menšin v evropských zemích nebylo vždy možné pohřbení nezpopelněných těl sladit s cítěním a incineračními zvyky tamního obyvatelstva nebo národnostních menšin. Zpopelnění lidských pozůstatků bylo deset let po zprovoznění prvního krematoria v Evropě zakázáno pod trestem odmítnutí církevního pohřbu a Kodex kanonického práva z roku 1917 dále v kánonu 1240 ustanovil, že musí být odepřen církevní pohřeb i těm, kdo sice nařídili, aby jejich tělo bylo spáleno, ale kterým nakonec pozůstalými nebylo vyhověno. Celkem bylo vydáno v letech 1886–1977 dvanáct různých latinských dekretů, instrukcí a odpovědí na otázku zpopelňování zemřelých (překlad všech dekretů viz Tomáš Kotrlý, Pohřeb a hřbitov v legislativě Kodexu kanonického práva s přihlédnutím k právu ČR, Praha: nepublikovaná disertační práce, Katolická teologická fakulta UK v Praze, 2009, příloha I–II, s. 362–390.)
Víceméně do zapomnění upadl důkladně formulovaný dotaz od pražského arcibiskupa Františka Kordače z roku 1919 adresovaný Kongregaci Svatého oficia týkající se několika pochybností ohledně církevního pohřbu těch, kteří žádali, aby jejich vlastní tělo bylo zpopelněno. Odpověď potvrzující obecný zákaz kremace přišla z Říma dne 16. ledna 1920, těsně po založení Národní církve československé, kvůli které byl dotaz formulován. Rozvaha nad liturgií během příprav Druhého vatikánského koncilu vedla ke změně názoru na zpopelňování zemřelých křesťanů. Pod podmínkou, že nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce, byl církevní pohřeb žehem Římskokatolickou církví povolen 5. července 1963 (S. C. SANCTI OFFICII, Instrukce De cadaverum crematione: Piam et constantem, 5 iulii 1963, AAS 56 (1964): 822-823.).
Další pokračování textu viz heslo Pohřebnictví v Encyklopedii českých právních dějin. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016.
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP III. 2015
Späť na tému Česká republika
