Role současné kremační architektury v sekularizované společnosti České republiky
Díváme-li se na roli krematoria v současné společnosti, jde především o spálení lidského těla, spojené s obřadností, úctou, doprovázení blízkého na jeho poslední cestě, rozloučení se. Na samotný obřad se často zapomíná, symboly a rituály měly přitom odjakživa veliký význam v lidské společnosti. Lidé se obávali, co nastane až přijde smrt. Tento strach je v nás i dnes a bude v lidech vždy. Rituál je způsob, jak se s tímto strachem vyrovnat (5). U mladého typologického druhu, jakým krematorium bezpochyby je, se náhled na provoz i princip objektu stále vyvíjí společně s potřebami uživatelů, ať už ze strany pozůstalých, přání zemřelých či provozovatelů krematoria. Na základě analýzy stávajících objektů, jejich typologického řešení, spolu s architektonizací prostředí, s přihlédnutím na vynucené proměny, byly specifikovány zásady řešení objektu krematoria.
Pokud jde o požadavky a zásady řešení krematoria, je nejkomplexnějším a technicky nejnáročnějším specializovaným objektem pro technicky a eticky důstojné obřady za přítomnosti přímých pozůstalých i ostatních účastníků a k zabezpečení pohřbu žehem. Zkusme se na krematorium dívat jako na místo, kde se cesty pozůstalých na chvíli prolínají s cestou mrtvého, aby se zase rozdělili a každý se pobral po svém.
Z urbanistického hlediska se zdá být vhodné situovat objekt na vyvýšené místo s nástupem směrem nahoru, uprostřed velkorysých volných ploch, s kulisou stromů v pozadí ve smyslu nástupní plató, objekt a pozadí. Dobrá dostupnost veřejnou dopravou a dostatečné parkoviště v blízkosti by mělo být samozřejmostí. Obslužnou komunikaci navrhnout tak, aby nijak nenarušovala příchod ke krematoriu a to ani pohledově. Z hlediska lokace objektů byla krematoria situována v těsném sousedství původních hřbitovů, jako jejich součást, nebo byla samostatně založena spolu s nově realizovaným hřbitovem, jehož vznik byl podnícen právě výstavbou krematoria. V prvních dvou případech jsou doplněny o menší areál kolumbárií a urnových hrobů či epitafních desek.
Z architektonického hlediska je třeba před objektem navrhnout dostatečně velký shromažďovací prostor před hlavním vstupem, od každodenního světa oddělený bránou, schodištěm či parkem. Prostor slouží pro míjení návštěvníků obřadů, pro jejich setkání, smíření, ztišení a přípravu na obřad. Při nepřízni počasí toto supluje dostatečně velká předsíň, která může být realizována pouze pro blízkou rodinu, s vlastním vstupem. Je- li řešena i druhá předsíň slouží ostatní veřejnosti a může být nahrazena pouze závětřím. Hlavní vstup by měl být zvýrazněn a měl by dostatečně symbolizovat obřadnost místa. Samotný prostor obřadní síně by měl gradovat ke katafalku, který je situovaný před pevným pozadím, aby se jevil jako usazený, neměnný.
Dispozice by měly být jasné, jednoznačné, bez dlouhých chodeb, bez nevhodných průhledů do technologií. Lze doporučit osovost cesty rakve od výstavu až po vkládání do pece. Zkrácení cesty rakve technologií umožní šetrnější zacházení, důstojné doprovázení ať už zaměstnanci krematoria tak pozůstalými, kteří by měli mít možnost se této cesty, byť omezeně, účastnit.
Stavební program objektu lze rozdělit na část kulturní a technickou.
Kulturní část zahrnuje vestibul, situovaný u hlavního vstupu, který by měl být dostatečně dimenzovaný pro případné zvětšení prostoru obřadní síně. Obřadní síň, jako ústřední prostor objektu pro zajištění důstojného obřadu (pohodlný pobyt přímých pozůstalých, dalších účastníků obřadu, ale i řečníka a obřadníka, pro umístění katafalku se související dekorací a dalších zařízení, potřebné k důstojnému obřadu, včetně jeho přípravy a ukončení), musí být vybavena sedadly pro pozůstalé i část účastníků obřadu. Zpravidla jde o 3 až 5 řad - umístěných po celé ploše. S ohledem na trvání obřadu není ani potřebná větší kapacita, protože při menším počtu účastníků volné řady nepůsobí příznivě. Vlastní obřadní síň by neměla být větší než 120 m2 a ne menší než 60 m2, ale s možností zvětšení na 150-250 lidí, viz vestibul. Místo řečníka musí být zdůrazněné řečnickým pultem a být situováno tak, aby řečník promlouval směrem ke katafalku i k pozůstalým. Umístění katafalku je možno řešit různým způsobem, v souladu s celkovou koncepcí a provozem.
Čekárna pro pozůstalé by měla být situována vždy při obřadní síni, umožňovat styk s obřadníkem, případně řečníkem. Přístup do čekárny je třeba řešit přímo z vnějšího prostoru. Výstav zesnulého je vhodné řešit v přímé návaznosti na čekárnu pro pozůstalé a neopomenout možnost návštěvy výstavu ostatním účastníkům obřadu. Místnost obřadníka s řečníkem musí umožnit kontakt s kulturní i technickou částí krematoria. Žádoucí je spojení s čekárnou pozůstalých. Prostor pro převzetí květinových darů musí být připojen na přístupovou komunikaci účastníků obřadu a současně umožnit i dočasné uložení květinových darů.
Hygienická zařízení je třeba zabezpečit nejen pro obsluhující pracovníky, ale i pro přímé pozůstalé a další účastníky obřadu. Prostor pro hudbu nesmí rušit průběh obřadu a musí mít přístupovou komunikaci a možnost optického sledování průběhu obřadu k zajištění vzájemného souladu.
Technická část má mít kancelář, kde je uložena a vedena evidence o provozu, přejímány a vystavovány doklady o zesnulých a podobně. Dále příjmový prostor, který musí umožňovat překládku zesnulých na transportní vozík, na kterém je rakev uložena zpravidla až do doby zpopelnění. Chlazený prostor je určen pro uložení zesnulých před vlastní kremací, jsou zde ukládány pozůstatky před obřadem, eventuálně po obřadu. Předžároviště je prostor o shodné šířce jako žároviště, kde jsou umístěny spalovací pece. V předžárovišti jsou překládány pozůstatky zesnulých z transportního vozíku na speciální mechanismus pro zavážení do pece. Zde mohou být přítomni i pozůstalí, délka předžároviště s ohledem na rozměry zavážející techniky by měla být minimálně 7 - 8m. Žároviště je pak prostor s kremačními pecemi, jehož šíře je ovlivněna počtem instalovaných pecí a jeho délka by měla být minimálně 7 m. Další doplňující prostory jsou sklady prázdných uren, do kterých je ukládán rozemletý popel se štítky s evidenčním číslem. Pro tyto práce se vyhrazuje jedna až dvě místnosti o celkové ploše 15 m2. Denní místnost zaměstnanců, šatna, jídelna, umývárna a příslušenství pro pracovníky technické části krematoria musí být dimenzovány dle jejich počtu a hygienických předpisů (6).
Vedení a správa má být buď v objektu krematoria, nebo i mimo tento objekt a musí být vybavena pro administrativní provoz. Může zde být i umístěn sklad uren před expedicí. S ohledem na charakter tohoto zařízení musí být komunikačně odděleno od provozu obřadní síně. Dimenzování vybavení je třeba upravit podle rozsahu objektu, počtu pracovníků a komplexnosti provozu. Mimo místnosti pro vlastní správu zde musí být umístěno sociální a hygienické zázemí. Pomocné služby jsou garáže, hospodářský dvůr, dílna pro údržbu, prostory pro uložení nářadí a prostory pro prodej květin.
Právě prolínání jednotlivých funkčních celků je třeba podrobit důkladné analýze. Ve stávajících provozech končí důstojné nakládání a obřadnost v obřadní síni. Někdy je umožněn vstup pozůstalých i do zázemí a provozní části až k pecím a prodloužena poslední společná cesta. To si vynucuje následné úpravy provozní části tak, aby byly prostory, nyní vybavené pouze technologií, vybaveny patřičnou obřadností, jak si tato záležitost žádá. Procesí simuluje doprovázení rakve ke hrobu a jeho přítomnost při jejím spouštění do země. Loučení tak není pouhým okamžikem, nýbrž společnou cestou, která se v jedné chvíli rozdělí na dva světy tak, aby každý z nich mohl nastoupit svou další pouť. To napomáhá hlubšímu uvědomění si této životní etapy, kterou dnešní sekularizovaná společnost ve svém světě odmítá přijmout.
Vnesení pohybu vůbec, do dispozice krematoria, přináší možnost prožít smutek a loučení. Prožívání smutku má své fáze a je důležité, aby člověk prožil všechny a nakonec začal znovu žít (1). Shromáždění společnosti na nástupním platu, společné vzpomínání v čekárně či foyer, rozloučení v obřadní síni, doprovázení rakve ke kremačním pecím, kondolence a povzbuzení ve venkovním prostoru.
Tato situace však vyžaduje jasnou, přehlednou dispozici objektu, bez dlouhých chodeb a nevhodných průhledů. Interiér by měl být navržen jako neměnný, neumožňující dodatečné úpravy. Jelikož lavice fyzicky neurčují přesný počet sedících, jeví se vhodnější než židle. Prostor síně by měl být oproštěn od přemíry prvků, či tyto prvky sjednotit, aby netříštily prostor a ponechali jako střed zájmu katafalk. Ten, obklopen květinami, nejlépe na schodech či jiném odkládacím prostoru, je středobodem celé síně. Umístění květin taktéž není vhodné ponechat na zaměstnancích či návštěvnících, ale pevně určit odkládací plochu. Ukládání na zem či na katafalk je nevhodné. Dodatečně doplněné monitory, které zobrazují fotografii a jméno zemřelého by bylo vhodné nahradit promítáním na zeď či jiné vhodné místo k tomu opět určené tak, aby tvořilo součást a doplňovalo původní záměr autora interiéru.
Při přísném hygienickém vybavení zázemí je třeba neopomenout dříve zmíněnou obřadnost, která by měla cestu rakve se zemřelým doprovázet a to již od příjmu těl. Vyjmout lze pouze lednice a samotné kremační pece, nikoli však chodbu propojující všechny provozy, která navíc ústí za katafalk či pod katafalk. A stejně tak provozní dvůr.
Závěr
Z typologického hlediska i z provozních zásad a specifikace a architektonizace provozu nelze oddělovat prostor pro veřejnost a prostor technologie, opomeneme-li administrativu, která zde tvoří jakýsi průnik mezi oběma světy. Nejde zde „pouze“ o pozůstalé a zaměstnance, ale především o zemřelého, který byl a je člověkem, byť pozměněným, ale ve své podstatě stále tím blízkým. Jeho závěr života je třeba doprovodit, s pietou oslavit. Přesto že tento proces převzal za rodinu stát, není třeba ani není vhodné z něho rodinu vyjímat a ponechat jí pouze ten jeden společný „dotek“ (z hlediska provozu) při rozloučení v obřadní síni. Je třeba, aby se smrt znovu stala akceptovanou či alespoň tolerovanou součástí života, aby vymizel či byl eliminován strach z jejího příchodu a snad i ovlivnil kvalitu života již v jeho průběhu.
Tomu může velmi napomoci vhodně zvolené řešení samotného objektu krematoria, které je kulisou pro děj posledního rozloučení, pomáhá provázet pozůstalé a zaměstnance a hýčká zemřelého.
Pokud jde o požadavky a zásady řešení krematoria, je nejkomplexnějším a technicky nejnáročnějším specializovaným objektem pro technicky a eticky důstojné obřady za přítomnosti přímých pozůstalých i ostatních účastníků a k zabezpečení pohřbu žehem. Zkusme se na krematorium dívat jako na místo, kde se cesty pozůstalých na chvíli prolínají s cestou mrtvého, aby se zase rozdělili a každý se pobral po svém.
Z urbanistického hlediska se zdá být vhodné situovat objekt na vyvýšené místo s nástupem směrem nahoru, uprostřed velkorysých volných ploch, s kulisou stromů v pozadí ve smyslu nástupní plató, objekt a pozadí. Dobrá dostupnost veřejnou dopravou a dostatečné parkoviště v blízkosti by mělo být samozřejmostí. Obslužnou komunikaci navrhnout tak, aby nijak nenarušovala příchod ke krematoriu a to ani pohledově. Z hlediska lokace objektů byla krematoria situována v těsném sousedství původních hřbitovů, jako jejich součást, nebo byla samostatně založena spolu s nově realizovaným hřbitovem, jehož vznik byl podnícen právě výstavbou krematoria. V prvních dvou případech jsou doplněny o menší areál kolumbárií a urnových hrobů či epitafních desek.
Z architektonického hlediska je třeba před objektem navrhnout dostatečně velký shromažďovací prostor před hlavním vstupem, od každodenního světa oddělený bránou, schodištěm či parkem. Prostor slouží pro míjení návštěvníků obřadů, pro jejich setkání, smíření, ztišení a přípravu na obřad. Při nepřízni počasí toto supluje dostatečně velká předsíň, která může být realizována pouze pro blízkou rodinu, s vlastním vstupem. Je- li řešena i druhá předsíň slouží ostatní veřejnosti a může být nahrazena pouze závětřím. Hlavní vstup by měl být zvýrazněn a měl by dostatečně symbolizovat obřadnost místa. Samotný prostor obřadní síně by měl gradovat ke katafalku, který je situovaný před pevným pozadím, aby se jevil jako usazený, neměnný.
Dispozice by měly být jasné, jednoznačné, bez dlouhých chodeb, bez nevhodných průhledů do technologií. Lze doporučit osovost cesty rakve od výstavu až po vkládání do pece. Zkrácení cesty rakve technologií umožní šetrnější zacházení, důstojné doprovázení ať už zaměstnanci krematoria tak pozůstalými, kteří by měli mít možnost se této cesty, byť omezeně, účastnit.
Stavební program objektu lze rozdělit na část kulturní a technickou.
Kulturní část zahrnuje vestibul, situovaný u hlavního vstupu, který by měl být dostatečně dimenzovaný pro případné zvětšení prostoru obřadní síně. Obřadní síň, jako ústřední prostor objektu pro zajištění důstojného obřadu (pohodlný pobyt přímých pozůstalých, dalších účastníků obřadu, ale i řečníka a obřadníka, pro umístění katafalku se související dekorací a dalších zařízení, potřebné k důstojnému obřadu, včetně jeho přípravy a ukončení), musí být vybavena sedadly pro pozůstalé i část účastníků obřadu. Zpravidla jde o 3 až 5 řad - umístěných po celé ploše. S ohledem na trvání obřadu není ani potřebná větší kapacita, protože při menším počtu účastníků volné řady nepůsobí příznivě. Vlastní obřadní síň by neměla být větší než 120 m2 a ne menší než 60 m2, ale s možností zvětšení na 150-250 lidí, viz vestibul. Místo řečníka musí být zdůrazněné řečnickým pultem a být situováno tak, aby řečník promlouval směrem ke katafalku i k pozůstalým. Umístění katafalku je možno řešit různým způsobem, v souladu s celkovou koncepcí a provozem.
Čekárna pro pozůstalé by měla být situována vždy při obřadní síni, umožňovat styk s obřadníkem, případně řečníkem. Přístup do čekárny je třeba řešit přímo z vnějšího prostoru. Výstav zesnulého je vhodné řešit v přímé návaznosti na čekárnu pro pozůstalé a neopomenout možnost návštěvy výstavu ostatním účastníkům obřadu. Místnost obřadníka s řečníkem musí umožnit kontakt s kulturní i technickou částí krematoria. Žádoucí je spojení s čekárnou pozůstalých. Prostor pro převzetí květinových darů musí být připojen na přístupovou komunikaci účastníků obřadu a současně umožnit i dočasné uložení květinových darů.
Hygienická zařízení je třeba zabezpečit nejen pro obsluhující pracovníky, ale i pro přímé pozůstalé a další účastníky obřadu. Prostor pro hudbu nesmí rušit průběh obřadu a musí mít přístupovou komunikaci a možnost optického sledování průběhu obřadu k zajištění vzájemného souladu.
Technická část má mít kancelář, kde je uložena a vedena evidence o provozu, přejímány a vystavovány doklady o zesnulých a podobně. Dále příjmový prostor, který musí umožňovat překládku zesnulých na transportní vozík, na kterém je rakev uložena zpravidla až do doby zpopelnění. Chlazený prostor je určen pro uložení zesnulých před vlastní kremací, jsou zde ukládány pozůstatky před obřadem, eventuálně po obřadu. Předžároviště je prostor o shodné šířce jako žároviště, kde jsou umístěny spalovací pece. V předžárovišti jsou překládány pozůstatky zesnulých z transportního vozíku na speciální mechanismus pro zavážení do pece. Zde mohou být přítomni i pozůstalí, délka předžároviště s ohledem na rozměry zavážející techniky by měla být minimálně 7 - 8m. Žároviště je pak prostor s kremačními pecemi, jehož šíře je ovlivněna počtem instalovaných pecí a jeho délka by měla být minimálně 7 m. Další doplňující prostory jsou sklady prázdných uren, do kterých je ukládán rozemletý popel se štítky s evidenčním číslem. Pro tyto práce se vyhrazuje jedna až dvě místnosti o celkové ploše 15 m2. Denní místnost zaměstnanců, šatna, jídelna, umývárna a příslušenství pro pracovníky technické části krematoria musí být dimenzovány dle jejich počtu a hygienických předpisů (6).
Vedení a správa má být buď v objektu krematoria, nebo i mimo tento objekt a musí být vybavena pro administrativní provoz. Může zde být i umístěn sklad uren před expedicí. S ohledem na charakter tohoto zařízení musí být komunikačně odděleno od provozu obřadní síně. Dimenzování vybavení je třeba upravit podle rozsahu objektu, počtu pracovníků a komplexnosti provozu. Mimo místnosti pro vlastní správu zde musí být umístěno sociální a hygienické zázemí. Pomocné služby jsou garáže, hospodářský dvůr, dílna pro údržbu, prostory pro uložení nářadí a prostory pro prodej květin.
Právě prolínání jednotlivých funkčních celků je třeba podrobit důkladné analýze. Ve stávajících provozech končí důstojné nakládání a obřadnost v obřadní síni. Někdy je umožněn vstup pozůstalých i do zázemí a provozní části až k pecím a prodloužena poslední společná cesta. To si vynucuje následné úpravy provozní části tak, aby byly prostory, nyní vybavené pouze technologií, vybaveny patřičnou obřadností, jak si tato záležitost žádá. Procesí simuluje doprovázení rakve ke hrobu a jeho přítomnost při jejím spouštění do země. Loučení tak není pouhým okamžikem, nýbrž společnou cestou, která se v jedné chvíli rozdělí na dva světy tak, aby každý z nich mohl nastoupit svou další pouť. To napomáhá hlubšímu uvědomění si této životní etapy, kterou dnešní sekularizovaná společnost ve svém světě odmítá přijmout.
Vnesení pohybu vůbec, do dispozice krematoria, přináší možnost prožít smutek a loučení. Prožívání smutku má své fáze a je důležité, aby člověk prožil všechny a nakonec začal znovu žít (1). Shromáždění společnosti na nástupním platu, společné vzpomínání v čekárně či foyer, rozloučení v obřadní síni, doprovázení rakve ke kremačním pecím, kondolence a povzbuzení ve venkovním prostoru.
|
Prameny
1. N. Špatenková et al., O posledních věcech člověka. Vybrané kapitoly z thanatologie, Galén, Praha, 2014. 2. J. Hrdlička a kol.: Společnost přátel žehu (2009) 3. M. Rotar: submitted to SCOPUS: On cremation in Nowadays Romania (2012) 4. M. Svobodová, Krematorium, Artefaktum, Praha, 2013. 5. O. Nešporová, O smrti a pohřbívání:od pohřbívání do země ke kremaci, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno, 2013. 6. The Czech Republic. 2001. 256/2001 Sb. Zákon o pohřebnictví a o změně některých zákonů, §5 (1) |
Při přísném hygienickém vybavení zázemí je třeba neopomenout dříve zmíněnou obřadnost, která by měla cestu rakve se zemřelým doprovázet a to již od příjmu těl. Vyjmout lze pouze lednice a samotné kremační pece, nikoli však chodbu propojující všechny provozy, která navíc ústí za katafalk či pod katafalk. A stejně tak provozní dvůr.
Závěr
Z typologického hlediska i z provozních zásad a specifikace a architektonizace provozu nelze oddělovat prostor pro veřejnost a prostor technologie, opomeneme-li administrativu, která zde tvoří jakýsi průnik mezi oběma světy. Nejde zde „pouze“ o pozůstalé a zaměstnance, ale především o zemřelého, který byl a je člověkem, byť pozměněným, ale ve své podstatě stále tím blízkým. Jeho závěr života je třeba doprovodit, s pietou oslavit. Přesto že tento proces převzal za rodinu stát, není třeba ani není vhodné z něho rodinu vyjímat a ponechat jí pouze ten jeden společný „dotek“ (z hlediska provozu) při rozloučení v obřadní síni. Je třeba, aby se smrt znovu stala akceptovanou či alespoň tolerovanou součástí života, aby vymizel či byl eliminován strach z jejího příchodu a snad i ovlivnil kvalitu života již v jeho průběhu.
Tomu může velmi napomoci vhodně zvolené řešení samotného objektu krematoria, které je kulisou pro děj posledního rozloučení, pomáhá provázet pozůstalé a zaměstnance a hýčká zemřelého.
Text a fotografie autoři: Klára Frolíková Palánová, Jan Kovář, Ivona Dlábiková, Tomáš Babor, Ondřej Juračka © Slovenské pohrebníctvo
publikované vo vydaní SP II. 2016
Späť na tému Česká republika
